Co jsme si v pátek slíbili, to jsme v neděli vykonali: Vzhůru na ostrov Omey! (Wikipedie anglicky)
Jízda po dnu mořském nepostrádá půvab, jak na videu vidno.


Uprostřed ostrova je jezero Fahy Lough. Postavili jsme auto na palouk a šli obzírat příboj.







Přitom jsme narazili na další ukázku irského zvyku osazovat pamětními cedulemi téměř cokoli.





Pohledů na oceán přes pobřežní skaliska jsme se nemohli nabažit.







Pak jsme sjeli na břeh ke hřbitovu. Začínáme být odborníky na cizokrajná pohřebiště.





Nebožtík z předvčerejška skončil patrně v tomto rovu. Irští hrobníci používají zajímavou technologii: sejmou celý drn vcelku a po zasypání rakve ho umístí navrch. A pak se k tomu zapíchne provizorní kříž.





Hroby sázejí pěkně jeden vedle druhého do předem připravených řad. Pohled na nachystaný prostor nás přiváděl na zvláštní myšlenky...


Na hroby tu často kladou kameny s příslušnými nápisy. Pravda je, že ve zdejším podnebí by kytky a věnce asi dlouho nevydržely.





Nápisy na některých náhrobcích svědčí o tom, že život u moře a na moři není snadný. Muži z rodiny Coohillovy měli docela smůlu.





Muzikanti přežívají poněkud snadněji.



Často se používají irské kříže, ovšem betonové, patrně odlévané do forem. Tuhle alej si postavila rodina Sweenyových.







Ještě jeden dojemný a jeden zvláštní hrobeček.





Vracíme se k autu, protože musíme přejet tento prostor dříve, než přijde příliv. Je někdy totiž tak vysoký, že může osobní vůz zaplavit celý. Pro ilustraci jsem stáhl jednu fotku z webu:



Tak raději hr na souš!



A jede se vlevo!






Dojeli jsme do hospody v Tully Cross na poloostrově Renvyle. Zvenku to vypadalo vcelku lákavě.





Uvnitř zuřil na obrazovce zápas Dublin versus Tipperary v hurlingu.





Jinak bylo vše v pohodě: lokál vyzdoben hezkou sbírkou piv a knih s některými kuriozitami, jídlo poměrně levné a velmi chutné. Věra si velice pochvalovala čerstvou rybu.









A záchodky měli perfektně mnohojazyčně označeny!



Když jsme pojedli, udělali jsme si menší pěší výlet k oceánu. Krajina jak vystřižená z irských propagačních brožur, stromy učesané věčnými západními větry, hory a na lukách obvyklé ovce.











Po návratu do Tully Cross jsme ještě nahlédli do kostela. Proč před oltářem ležela tato zvláštní sbírka předmětů, to nevím.



Pak jsme na stěně objevili velmi smutnou ceduli.





Pokračovali jsme kolem poloostrova mezi pastvinami, až jsme dorazili na nádhernou pláž.





Věra ihned strhla boty a pochodovala v nepříliš teplé vodě.



Nechala si příbojem ošplouchat lýtka a byla velmi spokojená.





Pokračovali jsme dále po pobřeží kolem pokusu o rekonstrukci starých chaloupek až k hradu Rinvyle.



No, hradu... zřícenina to je.





Opustili jsme pobřeží a pod masivem Tully Mountain (355m n. m.) jsme se vraceli po úzké silničce přes Letterfrack do Clifdenu.





Zítra už jedeme do Dublinu, loučíme se s Connemarou. Nasákli jsme moudrostí Connova lidu. Už víme, co je v tom kraji opravdu krásné, a co jsou pasti na turisty. A pochopili jsme, že Irové musí být šikovní, aby nebyli úplně chudí. Ještě poslední pohled na Diamond Hill.