Ve středu odpoledne jsme měli vrátit auto, takže ještě rychle na sever: Monasterboice, Mellifont Abbey, Newgrange.



Dopadlo to ale jinak. Nabrali jsme benzin u největší pumpy, jakou jsme kdy viděli, a v pohodě dojeli k prvnímu cíli.



Parkoviště bylo skoro prázdné, brána do hřbitova pootevřená, vstup volný. Když je brána zavřená, lze použít kamenné schůdky přes zeď.





Stručně o historii tohoto místa si můžete přečíst zde. Co jsme viděli? Věž 33 metrů vysokou, vedle ní nejvyšší stojící irský kříž, tzv. Západní (7 metrů) a u něj An Theampall Thuaidh, severní kostel.









Hlavní atrakcí je Muiredachův kříž, vyzdobený ze všech stran.



Muiredach byl opatem kláštera; po jeho smrti roku 923 vztyčili kříž na jeho památku. A pak je tam ještě nejstarší, přes tři metry vysoký Severní kříž, složený z více dílů, už krapet oprýskaný.







Hřbitov je stále funkční, mezi starými kříži se nachází řada moderních náhrobků.



Na irských krchovech mě fascinují hlavně takovéhle, s obsáhlými texty:



To tam všichni leží? A ta krásná moudra: Odpočívej v pokoji. „Nejde o délku života, ale o jeho hloubku.“





Než jsme odešli, zastihli jsme u Muiredachova kříže veselou omladinu (tři dívky a jednoho hocha). Kde se vzali, tu se vzali, nepili, nekouřili, školní uniformy neměli. A když jsem podrobně později prohlížel fotky, na téhle jsem našel vyčuhující rukáv nějakého šmíráka:



Chm... Věra radostně použila schůdky přes zeď a odsvištěli jsme do Mellifont Abbey.







Zříceniny opatství z 12. století byly opuštěné. Fajn, hbitě to proběhneme a jedeme dál. Vzal jsem foťák, batoh nechal v autě a začal fotit: kaple na kopečku, zajímavé zbytky štítu, Věra vykukující, obzírající, štít z opačné strany.













Cestou zpět k parkovišti jsem udělal fotku, na které jsme později objevili auto na příjezdové cestě. Věra si pak vzpomněla, že tam něco přijelo a hned odjelo. Hlavní část zřícenin leží o něco niže, takže odtud není na parkoviště vidět.





Fotil jsem nadšeně: úžasné zbytky lavatoria s prťavými románskými obloučky, a ještě zezadu a cosi šikmého a hele, támhle to opravují!













Celkový pohled k parkovišti a osiřelé návštěvnické centrum.






Vrátili jsme se k autu. Sedm minut jsme na něj neviděli a takhle to dopadlo.



Můj batoh s doklady a dvoje brejle v prdeli! Já šílel. Věra bleskově zavolala policii, zjistila přes kamaráda v Česku číslo na naše velvyslanectví v Dublinu a objednala nás tam na další den. Během čekání na ramena spravedlnosti jsme diskutovali s domorodcem o zkaženosti světa.



Hovořil soucitně a vyprávěl historky o jiných turistech, kteří dopadli mnohem hůře. S odstupem času si myslím, že to tam mají pěkně zorganizované.



Přijela hlídka Gardy, on a ona. On vsedl do našeho auta, nás naložila ona do služebního. Za chvíli jsme si už prohlíželi zříceniny v Droghedě z policejního dvora.





Všechno šlo hladce. Garda Síochána (irská policie) nám dokonce zalepila okno a vyluxovala střepy z interiéru.





Prací se radostně chopili všichni včetně krásné gardistky. Věra pak technika pochválila; on řekl, že v tom má praxi a alespoň budeme mít u nás v Německu o čem vyprávět.







Věra vykřikla, že nejsme Němci. Technik byl rád a ozdravné práce završil v dobré náladě. Auto jsme pak dovezli po vedlejších silnicích do Dublinu.



Naštěstí jsme si ho, jak si možná vzpomenete, nechali pojistit. Já pak na nádraží po souboji s automatem získal nádherné posmrtné fotografie do provizorního pasu. Zaživa.

Zapili jsme to u O´Shea´s.






Čtvrtek. Místo plánovaného vlakového výletu podél pobřeží jižně od Dublinu se šineme pěšky čtvrtí Ballsbridge. Cihlové budovy jsou tady v luxusním provedení, sídlí v nich samé úřady, firmy a vyslanectví.





Tohle je velvyslanectví ČR.



Tím krásným vchodem se na konzulární úsek ovšem vstoupit nedá, ten sídlí skoro ve sklepě, downstairs, tady doslova pod schody. Věra podepsala celkem ochotně prohlášení, že já jsem já a paní úřednice si ode mne vzala fotky. „To vám tam opravdu mám dát?“, podivila se. „Jistě“, pravil jsem, „nehodlám znovu zápasiti s fotoautomatem! Umím se kdykoli zatvářit tak jako na té fotografii!“ A předvedl jsem jí to. Nouzový pas mi pak byl vydán promptně.



Zašli jsme si na oběd do osvědčené hospody O´Neill´s. Na to, že se nachází v centru města, má velmi dobrý poměr cen a výkonů.



Je to v podstatě samoobsluha, kde si donášíte jídlo od pultu, ale design interiéru je velice noblesní.



Prošli jsme si ještě naposledy Dublin, koupili nový batoh (rozpadl se mi pak hned na ruzyňském letišti) a dali jsme si závěrečné Irish coffee v Temple Baru. Natrefili jsme tam docela dobrého odpoledního zpěváčka. Výlet IRSKO 2012 rozpačitě končil.





Pátek. Objednali jsme taxík na 8.45. V 8.30 na nás klepala recepční, že už taxík čeká. Upozornili jsme tu dámu, že nás to bude zajímat až v 8.45. V ten čas jsme sešli ke vchodu. Taxikář tam stál, taxametr zapnutý. Upozornili jsme ho, že byl objednán na 8.45. Vynuloval to. Když jsme se blížili k letišti, začal se nenápadně vyptávat, zda jsme jeli taxíkem i po příletu do Dublinu a kolik že jsme platili. Věra mu suše oznámila, že 18 € a že ví, že existuje paušální platba 20 € pro trasu centrum - letiště. Znechuceně vypnul taxametr a bylo to za dvacet. A bez spropitného.



Pak už nás čekaly různé fronty na odbavení a já se bál, zda projdu se zmršeným pasem. Prošel jsem hladce, protože jsem se opravdu tvářil jako mrtvola. Následovalo čekání v duty free shopu, které jsme si zpestřili hádkou, neboť jsme už toho měli oba dost.



Nerad vidím Věru smutnou.






Na palubě Airbusu 320 už to bylo lepší. Četba a dobré pití dělá divy.







Pak jsem se rozhlédl a zjistil jsem, že jsme obklopeni holohlavými agenty. Vypadali jako klony Tómy Hluchoněmce. Byli však neškodní. Z letiště, na kterém právě skončila prohibice a jmenovalo se jinak než když jsme v září odlétali, jsme jeli taxíkem, neboť zpáteční lístky na autobus mi ukradli v Mellifont Abbey.



Český taxikář se tvářil velmi přátelsky a hlasitě nadával na nepoctivce. Nad hlavou však měl kurzovní lístek, který ho usvědčoval z neupřímnosti. Správný kurz byl v ten den asi 1 € = 25 Kč! No, my jsme zaplatili 600 Kč, nikoli 30 €, které by musel vytlačit nebohý cizinec.





Bylo nám tak nějak smutno. Během našeho druhého výletu do Irska jsme ztratili řadu iluzí. Ale naši lásku k irské přírodě, muzice a lidem (výjimky jsem popsal v minulých kapitolách) to nezničilo. Nasedli jsme do vlaku, Věra si ulehčeně odfrkla a na mou otázku, zda ještě někdy do Irska pojedeme, řekla NO JASNĚ!

---

Původní reportáž z roku 2012 přepracována v květnu 2020.