Na téhle fotce je naše paní bytná ještě veselá, netuší, že za chvíli se pokusíme odjet bez placení. Nějak jsem totiž žil v mylném domnění, že pobyt je zaplacen předem přes internet. Nebyl. Vlezli jsme do auta, bytná vyběhla z domu a výrazně gestikulovala. Začal jsem mávat platební kartou mumlaje slova omluv. Jenže ona dáma nebyla vybavena platebním zařízením a chtěla to v hotovosti! Tou jsme bohužel v požadované výši právě nedisponovali. Museli jsme tedy odjet k bankomatu do města, vybrat prachy, vrátit se a zaplatit. Kupodivu se vše na první pokus povedlo, takže jsme se nakonec radostně zasmáli všichni. :o)


Před rokem jsme tuto ceduli z nedostatku času minuli. Teď čas máme, tak se alespoň do jedné z palíren krátce koukneme.





Firma Locke´s provozovala starý závod (zal. 1757) od roku 1843 do roku 1953. Znovu ji zrekonstruoval v roce 1988 John J. Teeling, majitel firmy Cooley, která se snažila postupně obnovit tradiční irské destilerie a vzkřísit k životu staré značky whiskey.





Palírna fungovala, stařičké vodní kolo se točilo. Neměli jsme čas absolvovat prohlídku, takže jsme jenom vešli do dvorka, prohlédli si staré auto na rozvoz pitiva a nakoukli do volně přístupných prostor.













Poobědvali jsme v přilehlé občerstvovně, vyzdobené starými zavazadly a cedulkou s důraznou výzvou k dodržování správně vybalancované diety: koláč v každé ruce!





Ve starém lokále samozřejmě straší, whiskey nalévá z flašky neviditelná ruka.






A pak už jenom zpátky na dálnici, zaplatit a hurá dál, na Dublin.



Během cesty jsme zažili třikrát průtrž mračen. Byla to pořád ta samá; frontální porucha šla od západu k východu, my jsme jeli také od západu k východu. Vždycky jsme ji dohnali a podjeli, pak nás dohnala zase ona. Když jsme dorazili do B&B Avondale, udeřila počtvrté.



Bydleli jsme zase v pokoji s rozvrzanou postelí. Tentokrát nás čekala i další zábava: místo na parkování. Pro klíč od parkovacího dvora jsme museli dojít vždy přes hlavní ulici do jiného hotelu. Naše parkovací místo mělo mít číslo 9.



Dvůr byl rozlehlý a všechna čísla byla trojmístná!.



Až tu náhle hle: Vedle 131 byla devítka! A hned třikrát. Ufff!







Rychle do města, k místu zaslíbenému, do náruče lady Temple.







Největší sortiment whiskey & whisky, několik výčepů.



Novinka: ledový Heineken.





Dali jsme si Irish coffee. Tady se ještě dělalo poctivě, s nešlehanou smetanou navrch. Pravda, bylo trošku dražší.






Znovu do Glendalough, chtěli jsme to úžasné místo po loňské návštěvě vidět ještě jednou.



Projíždíme hrabstvím Wicklow, kolem hory Ó Cualann alias Beannach Mhór neboli Great Sugar Loaf čili Velké cukrové homole. Je krásně, stejně jako loni.





A už jsme tam. Nádherné údolí se starým klášterem tentokrát obcházíme po jiných cestách než minule.



Snažíme se jít po jakýchsi turistických značkách či spíše značičkách. Řeknu vám: zlaté značky Klubu českých turistů!



Došli jsme k hezkému vodopádku a posléze k zajímavé plastice.





Na kovové tabulce je úryvek básně dublinského poety Seamuse Heaneyho St. Kevin and the Blackbird, tedy Sv. Kevin a kos. Nechal jsem to přeložit počítačem a pak i Věrou Kláskovou s těmito výsledky:




Mno... Zájemci si mohou celou báseň zarecitovat z tohoto zdroje.



Po krátkém bloudění (značky zmizely) jsme slezli k Hornímu jezeru a pak došli na hráz, kde jsem pro vás vyfotil caher důkladněji než v předchozím roce.





Tu je pohled dovnitř a pohled ze zdi na jezero.





Před rokem stál vedle jenom tenhle kříž a v sousedství kutali archeologové. Zdá se, že úspěšně vykutali další.



Vypadá to tam starobyle a romanticky.





Vrátili jsme se ke klášteru. Pořídil jsem lepší fotku kříže sv. Kevina a doplnil loňskou kolekci o záběr na Priest´s House, románskou modlitebnu či kapli z 12. století.





Chvíli jsem tam pobíhal a fotil to i ono, znovu zbytky katedrály z jiné strany a nakonec tu typickou věž se stromořadím v pozadí.







Nějak jsem k těm místům přilnul a už se mi po nich zase stýská.






Zpátky do Dublinu jsme to vzali po Old Military Road, silnici R115, která se vine skrze pohoří Wicklow. Po krátké jízdě jsme zarazili u nádherného vodopádu. Shora se nám pak naskytl pohled do malebného údolí.





Začalo pršet. Jeli jsme dál přes Sally Gap, kde se křižuje R115 s neméně populární R759. Počasí i mokré ovce se k nám obrátily zády.





Ještě jsem vyskočil z auta a zakrývaje objektiv rukou rychle fotil jezero Bray. Krajina, vzdálená od jižního okraje Dublinu necelých deset kilometrů, je neuvěřitelně pustá.