Hlavním motivem naší cesty bylo hlavně úsilí o bližší seznámení s výsledky práce rakouských sedláků, zvláště vinařů. K tomu se nejlépe hodí kraj Wachau. A tak jsme se jednoho krásného květnového dne ocitli pod orlem v nadživotní velikosti v úzké ulici ve středu městečka Melk. Shora na nás shlížel proslulý klášter. Všimněte si, že orel je vybaven zvláštním atributem: drží v zobácích zavěšenou trubku, kterou mívali poštovští panáčkové. To asi proto, že ten velepták sedí na střeše staré melkovské pošty.



ODBOČKA O ORLOVI: Heraldický orel podle českého názvosloví má dvě hlavy. Má-li jenom jednu, je to orlice. Rakousko - Uhersko bývalo mocné. I znak mělo mocný, byl tam orel a měl dvě hlavy.





Po prohrané válce se z říše stala malá republika a z orla jednohlavá orlice. Na tu ji nasadili korunu v podobě městských hradeb (symbol měšťanstva), do pařátků jí dali kladivo (dělnictvo) a srp (sedláctvo). Od roku 1934, po divokých událostech okolo smrti kancléře Dolfuße se začal opět používat dvouhlavý orel bez atributů. V roce 1938 pak přišel na řadu jiný pták, opět orlice, který byl posléze v pětačtyřicátém nahrazen původní ptákem prvorepublikovým, avšak obohaceným o přetržený řetěz. Dělníci, sedláci a měšťané rakouští slavně rozervali stříbrné okovy nacismu!






Bydlení jsme měli zajištěné v penziónu Weißes Lamm, Bílý beránek. Auto nás majitelé nechali šoupnout do průjezdu.





Apropó, majitelé! Paní Ferya Kumus s rodinou. Podle jména Turci, podle jídel Řekové. Snad Kypřané? Penzión čistý, klidný, pár kroků od náměstí, 56 € za dvoulůžkový pokoj se snídaní.



Pokoj pohodlný, jenom nábytek měl poněkud nezvyklý hrobkózní vzhled. Ta lampička na pravém nočním stolku svítila černě.






Prošli jsme se po hlavní ulici, které vévodí Kolomanova kašna. Sv. Coloman Stockerau alias Koloman, Kálmán, Colman, či Colomannus byl irský nebo skotský mnich královského rodu, který se při pouti do Jeruzaléma zamotal do bojů mezi Rakušany, Moravany a Čechy. Považovali ho za vyzvědače, protože neuměl německy a prý divně vypadal. Mučili a oběsili ho 17. července 1012 ve Stockerau, posléze svatořečili a pohřbili v Melku. Jsme tu první den - a už se zase vracíme do Irska!





Za kašnou stojí dům s velice zajímavými podpěrami střešní konstrukce. Vůbec se tu dají spatřit pěkná historická zátiší.





Došli jsme až do klášterní zahrady a objevili restauraci, v níž jsme následujícího dne poobědvali.



Pak se Věra napila z praménku vody živé a šli jsme na večeři. Dobrá pizza v řecko-tureckém (nebo turecko-řeckém?) provedení a první litr zeleného veltlína, což je základní a nejčastější produkt vinařů kraje Wachau. Spinkali jsme jako miminka.