Prší. Jdeme do kláštera. Rakousky se velkému klášteru říká Stift. Ovšem DAS STIFT. Nezaměňovat s DER STIFT! To je KOLÍK, TUŽKA, NÝT, TŘÍSKA - a mnoho dalších významů. Procházeli jsme romantickou uličkou, kolem domu, na jehož stěnách je vymalován pestrý dobytek.



Vystoupali jsme na kopec, zaplatili vstupné na individuální prohlídku a vstoupili do objektu. Ten byl ovšen nacpán turistickými výpravami s průvodci, kteří hovořili různými jazyky. Proniknout mezi davem se nedalo lehce. Zmocnila se nás forma klaustrofobie, které říkáme od naší návštěvy Francie v roce 2012 „Versailleský syndrom“. Prchli jsme z expozic s vitrinami a vnikli bočním vchodem do kostela.



Co může být zlaté, je zlaté. Nad tím vším se klene barokní kopule.





A tady si Věra prohlíží úžasnou mříž v sále před knihovnou. I strop tam mají velmi zajímavý. Zváště se mi na něm líbil borec, který nahý a bosý mlátí kyjem saň.








Stále pršelo. Přesto byly z ochozu pěkné rozhledy na Melk, na vedlejší rameno Dunaje i na penzion, ve kterém jsme bydleli.









Dolů se pak kráčí po známém točitém schodišti, které je při pohledu shora nekonečné. Dole je totiž vodorovně umístěné zrcadlo!





Vstoupili jsme znovu do kostela, tentokrát hlavním vchodem. Takhle zlatou kazatelnu jsem do té doby neviděl. Netušil jsem ovšem, že v pátek uvidím ještě zlatější!





A jak se vám líbí kostra jakéhosi svatého, která hezky hajá v jednom z bočních oltářů? Při východu jsem ještě zaregistroval úžasné dřevěné hodiny a pak už jsme prchali z placených prostor ven.








Vzápětí jsme zjistili, že i vstup do některých dalších prostor je placený. Avšak naše vstupenky nám svým čárovým kódem umožňovaly lézt skrze turnikety po celý den kamkoli! Takže Věra teď stojí na věži nad vstupní branou a píše SMS svému milovanému synkovi.



Z věže jsme shlédli na vstupní trakt Stiftu, na klášterní restauraci (tam pak byl oběd) a na zahradní pavilon (tam bylo kafe).










A pak jsme sešli do zahrady. První, co mě zaujalo, byl Kübel, který tu geniálně slouží jako odpadkový koš! Cesta ke Gartenpavillonu je přizdobena podivnou zvěří. Nějaký výtvarník se pěkně vyřádil.









O kus dále jiný ztvárnil pokušení pekelná. V zahradě to kvetlo bujně a pestře, někdy i velkolepě.









Harmonie estetických a materiálních požitků jsme pak dosáhli v restauraci: první pravý Wienerschnitzel nám udělal dobře. Ještě jsme zvládli nákup v supermarketu (Bacha! V neděli a večer zavřeno! Odbory! Socialismus!) a šli si odpočinout do penzionu okolo městského znaku a úžasné lékárny se zajímavým sortimentem.












Odpoledne jsme využili celodenní vstupenku ještě jednou. Šli jsme do zahradního pavilonu podél větve s podivnými ptáky a kolem dalších sólistů na vlastních podstavcích.







V kavárně jsme okusili Kolomanův dort. Vida, k čemu může svatý umučený Ir ještě po letech sloužit! Den jsme zakončili meditací v japonském pavilónku tradiční dřevěné konstrukce.