Poté, co jsme omylem zabloudili do vojenského prostoru, kde pilně cvičili rakouští ženisté, jsme se konečně vymotali z Melku a pelášili po pravém břehu Dunaje. Napřed po silnici (kameny naštěstí nepadaly), potom po cestě, které tu říkají Treppelweg.



Značí to pobřežní stezku, po které pochodují lidé nebo rozliční dobytkové a táhnou lodě proti proudu. Dunaj mocně proudil, bahnitý břeh byl plný všelijakých naplavenin.







Už vidíme zámek a klášter Schönbühel. V podzámčí jsou vidět stopy po vysoké vodě. A na zdi jenoho domku jsme se mohli přesvědčit, že povodeň v roce 2002 byla do té doby nejhorší.





A nemohli jsme tušit, že měsíc po našem odjezdu se to tam bude opakovat.



Vystoupali jsme k zámku. Hle, soukromý majetek! Jdeme dál!





Co znamená tohle? Světem protřelý Čech by to přeložil asi jako „trasa říší nevěstek 4 km dlouhá“, není-li pravda. A už jsme u kláštera.





Tam sídlí podivný institut, který vede neméně podivný pán.



Vyhnuli jsme se setkání a pokračujeme dále. Cesta je lemována kuriózními dopravními značkami. Zvláště tato mne zaujala shlukem písmen m:





Kolem prosupěla loď, která nás včera vozila, a my jsme dosupěli do vesnice Aggstein. Fotím: tam musíme vylézt!







Bylo pěkné horko, dusno, všude bujela jarní příroda. Pylová alergie, hlad. Přímo u silnice nás však čekala záchrana!



Pan Sidor tam provozuje zahradní bufet.





Všichni jsou vítáni, dobré pivo ze Schwarzenberského pivovaru v Murau. Česká kuchyně v rakouské kvalitě. Než nám jídla donesou, fotím a natáčím.



Kolem totiž plavala nejen plavidla převeliká, ale i podivná.
Třeba tenhle katamarán:



Jídlo je zde. Já měl senzační guláš, Věra českou klasiku.






Pak ovšem skončila legrace. Hrad je na opravdu velmi vysokém strmém kopci. Uff! Na jeho nádvoří je naštěstí hospoda.



V pokladně jsme si hezky česky pokecali s paní pokladní; vyklubala se z ní Řekyně z Jeseníků, která se provdala do Rakouska. Zjistili jsme, že Aggstein patří témuž majiteli jako Schönbühel. Po záchovném kafi jsme prolézali hrad.



V hlavní části je kaple a také nezbytný záchodek na hradby vysazený.







Z dobře udržovaných dřevěných ochozů se dá zírat na zbytek hradu a do údolí Dunaje proti proudu i po proudu.







Majitel se snaží hrad využívat co nejvíce, takže z objektu na nádvoří vytvořil společenský sál a z bývalé hradní kuchyně udělal funkční zařízení, z něhož je zásobována přilehlá taverna a stoly na nádvoří.





A ve sklepě je muzeum Nibelungů, kde je každá sága ztvárněna ve stylu vánočních betlémů.





Ještě jsme vystoupali na opevněnou skálu v druhé části zřícenin, pokochali se dalšími výhledy na dunajské údolí a pak si obhlédli hrad zvenčí.





A z kopce už to šlo hladce. Do Melku jsme se vrátili autobusem poté, co jsme vypili ještě jeden dobře ošetřený Murauer Bier v bufetu u řeky.