Po rutinním průjezdu Německem dorážíme do B&B ARNOLD u městečka Dambach-la-Ville.



Ubytování a vinařství. Všechno klaplo; pan Arnold byl příjemný, víno dobré. Nová várka už mu dozrávala přímo u domu.







Pak jsme chvíli bloudili po městě, ne a ne najít hospodu. Když jsme se, celí zoufalí, propletli uličkami, našli jsme pěknou restauraci a Winstub (jak říkají Alsasané) À la Vignette na náměstí v místě, před kterým jsme předtím odbočili.



Pojedli jsme Tarte flambée (alsasky Flammekueche), místní specialitu pizzového stylu. Personál byl milý, servírka komunikovala anglicky (!); s číšníkem jsme používali znakovou řeč. Vyfotil nás hezky.





Pak jsme vyrazili z městských hradeb ven, na stráně plné vinic. Těsně u nich mají mateřskou školku a dětské hřiště.







Na kopci stojí kostel svatého Šebastiána, u něj kamenný Ukřižovaný, jenž má dokonce i zuby!





Nádherné rozhledy, idylka, krátké spočinutí.





Za kostelem je zahrádka, vedle zahrádky kostnice.



Kosti tam asi nahrnuli buldozérem. Pod kostelem stojí továrna na víno.





Šli jsme dolů kolem vinných sklepů a ještě se chvíli kochali pohledem na alsaskou krajinu.





Pak bránou do města, pozdravit čápa, pohladit kočičku a první den byl za námi.








V úterý jsme popojeli do burgundského Auxerre, jehož krásné hrázděné domy jsme obdivovali už v roce 2012.



Před časem jsem se dostal do sporu s jedním známým, který tvrdil, že tamější baráky mají jenom prkénka na fasádě.



Nikoliv, trámy jsou nosné, výplň tvoří někdy i cihly, kladené tu svisle, tu vodorovně. A pohled do přízemí domu potvrzuje, že nosné trámy jsou viditelné i zevnitř.






Ve středu jsme poobědvali u našich přátel a s radostí pozorovali jejich kočku.





To miloučké zvířátko postupně likvidovalo sedací soupravu a lezlo po nábytku.





Panička ji občas strčila do tašky, kde se čičince očividně líbilo.







Také ráda cestovala, ukazovali nám její pas, pečlivě vyplněný.





Avšak museli jsme kamarády opustit, čekal na nás trajekt. Na odpočívadle za Caen jsme s úžasem zírali na oblohu; podvečer poblíž kanálu La Manche předváděl krásné kombinace mraků.









Narazili jsme ještě na supermarket, kde Věra nasbírala pár lahví.





Pak už přístav Ouistreham, čekání ve frontách a konečně nalodění.





Další pauza... A hurá! Už plujeme!






Čekání na přistání je někdy stresující. Na irském trajektu Oscar Wilde jsme v roce 2013 zažili pěknou paniku, kterou přímo organizovala posádka lodi. Tentokrát jsme měli kliku: naše kajuta byla na stejné palubě jako auto. Stačilo počkat na otevření dveří a v klidu dojít k našemu miláčkovi.



Stál, zajištěn špalkem, na samém otevřeném konci paluby.





O patro níž čekaly bydlíky, terminál ukazoval hrozivou sklopnou rampu.





Zapnuli jsme navigaci a pomocnou cedulku na přístrojové desce obrátili aktuální stranou navrch.





Karavany odjely, chlápek odstranil ochrannou síť, paluba se sklonila - vpřed!







Ještě pasová kontrola a pokračovat vlevo!





Ubytovali jsme se v hotelu City Lodge, shora na nás zíral bílý jelen.





Věra už zdejší katedrálu viděla, já jsem jenom žasl. Využili jsme přilehlou občerstvovací stanici, atmosféra v okolí chrámu byla úžasná.







A co je toto? To jsem se nechal vyfotit s anglickým baronem z umělé hmoty. V roce 2015 se totiž slavilo 800 let od podepsání Velké listiny práv a svobod (Magna charta libertatum), jejíž jeden exemplář je uložen právě tady v Salisbury. K této příležitosti vytvořili figuru legračního barona v životní velikosti v mnoha kopiích, ty nechali pomalovat a dodělat řadě výtvarníků a rozestavěli je po městě.





Tenhle je dílem novozélandské výtvarnice Mandii Pope; pojala jej jako druida z nedalekého Stonehenge.



Katedrála není slepencem slohů všech věků (jak to tak bývá); je to barák, který postavili ve 13. století na jeden zátah za pouhých 38 let. Více si můžete přečíst česky ZDE.



Zaujaly mě varhany, které se rozprostírají po obou stranách hlavní lodi a basové píšťaly mají za rohem.





Je tam také funkční hodinový stroj z roku 1386! Uprostřed chrámu stojí kašna, jejíž hladina skvostně odráží vitráže v oknech.





Ještě jsme nahlédli do rajského dvora s nádhernými stromy a šli si trochu prohlédnout město.




Drak Gilbert se objevuje na náměstí od roku 1999. Má svůj facebook, je vysoký 8 stop a váží 1,5 tuny.



Fascinující je kombinace moderní a starobyle se tvářící hrázděné architektury. Při procházce podél řeky Avon můžete potkat různá zvířátka.







A v městě najdete zajímavé vývěsní štíty, někdy komické, někdy trochu děsivé.





I čeští kriminalisté říkají, že nejčastější vraždou bývá domácí zabijačka.






Asi dvě míle na sever od Salisbury se tyčí kopec, na kterém kdysi stávalo římské sídlo Sorbiodunum, anglicky Old Sarum.



Normané tam později postavili hrad a město, jež vidíte na modelu. Celou historii románově zpracoval Edward Rutherfurd v tlustospise Sarum, který vyšel před časem i česky. Bylo krásně, šli jsme tam pěšky.



Ještě ve městě mě zaujal tenhle stožár, patrně rozvod telefonních linek. Velmi rustikální!



Na vrcholu kopce jsou zbytky hradu, které archeologové vykopali. Překvapilo nás, že toho našli poměrně hodně.









Na mnoha místech se dá vylézt výše až na val, ze kterého jsou krásné rozhledy.







Počasí nám přálo, bylo nádherně. Z hradu jsou vidět základy původní katedrály.





Ve dvanáctém století tu sídlil biskup, jehož spory se šerifem Wiltshiru nakonec vedly ke stavbě katedrály v New Sarum, dnešním Salisbury. A tak se ze starého hradu a města postupně stal zdroj kamení pro nové stavby a na kopci zůstaly dnešní ruiny. Nějaký čas jsme se kochali dalekými výhledy a vyfotili se na památku navzájem.







Přiběhl římský vojáček, maminka mu nesla koně. Rozhlédli se, odešli.





Vojáček se tvářil sveřepě.



Ještě pohled na Salisbury, na nádherný strom a na zbytky hradu.





Občas nám nad hlavami přelétlo letadlo z blízkého letiště.







Cestou zpátky dolů z kopce jsme zažili náznaky známého Hitchcockova hororu.



Nic se nám nestalo, ptáci si nás nevšímali.





Ve městě jsme navštívili hospodu, která se nám osvědčila už v předchozím dnu. Příjemný interiér, ceny téměř snesitelné. Do dvanácti hodin podávali pouze snídaně, úderem poledne začínali podávat lunch. Přijdete-li ve tři čtvrtě na dvanáct, můžete si dát snídani. Chcete lunch? Musíte čtvrt hodiny počkat.



Počkali jsme, pojedli a pak trávíce šli na procházku po městě.



Fotil jsem kuriozity: houslistu, tři psy - kasičky, antikvariát s krásným názvem Poslední knihkupectví, charitní obchod, jehož výtěžek je věnovám čtyřnohým přátelům.









Skončili jsme zase u katedrály, přitahovala nás jako magnet. Zírali jsme na turisty, kteří se v postranním vchodu proplétali mezi závěsy a tím měnili barvy světelných diod.



Zajímavá hračka. Dali jsme si tradiční odpolední čaj a den ukončili na lavičce před katedrálou.