Středa - jeden z mála dnů, kdy pršelo. Cestou na hrad Caernarfon jsme museli na chvíli zastavit v Porthmadogu. Tam jezdí vlaky po silnici zcela bezostyšně.



Sice lilo, ale prohlídku nádraží jsme si nenechali ujít. Dvojitá lokomotiva Merddin Emrys neměla šoupátka, ale ventilový rozvod. Jak jsem při redakci v roce 2020 zjistil, byla to nejstarší tamní fungující lokomotiva, rok výroby 1879, pojmenovaná po velšském básníkovi ze 6. století. V letech 1987/8 prošla významnou přestavbou.



Vlak za lokomotivou byl dlouhatánský. Byl tam vyhlídkový vůz, vozy s kupátky i bez, extra vagon 1. třídy s pohodlnými fotely, samozřejmě i služební vůz.

















Dorazil další vlak s pěknou mašinkou, ten dlouhý odjel.


Pusté nástupiště, scéna pro Annu Kareninu.







Dorazili jsme do cíle. Napřed bylo nutno provést občerstvení.





Lilo, kolotoč byl prázdný, na nádvoří hradu jenom pár zmoklých turistů.





Na tomto místě korunovala britská královna v roce 1969 podle tradice svého syna Charlese na velšského knížete, tedy na Prince of Wales. Ono totiž anglické slovo prince má dva významy, jak se můžete dočíst v článku z roku 2011 ZDE. V roce 1969 to na nádvoří vypadalo takhle:



Královna korunovala a nepršelo.





V roce 2015 jsme se raději schovali do interiérů. Je tam k vidění i trůn.







Pokusili jsme se nešlápnout na chlapečka a pak šli prozkoumat okolí hradu.



Zaujal nás sud, u nějž chybí kladka a šílený vláček s jakousi beraní hlavou.









K dosažení posledního cíle onoho dne bylo třeba překonat Menai Bridge, most z roku 1826. Dorazili jsme na ostrov Anglesey, do místa s údajně nejdelším jménem na světě.







Zejména na budově nádraží se to jeví velkolepě.





Nádraží je funkční. Jak asi vypadá jízdenka do něj? Na nástupišti mají i fonetický přepis v angličtině.



Česky je to:
KostelPannyMarievrokliněbílýchlísekpoblížprudkéhovíruakostelasvatéhoTysiliaučervenéjeskyně
Je to jenom další past na turisty. Tento předlouhý název vymyslel a prosadil místní podnikavý krejčí až ve druhé polovině 20. století. Původně se ta ves jmenovala jednoduše Llanfairpwll. A skutečně nejdelší jméno na světě se prý najde na Novém Zélandu:





Britové používají místo našich železničních závor otočný plot, který stojí v cestě buď vlaku, nebo autům na silnici. Myslím, že to je mnohem bezpečnější než naše šraňky.



Vyrazili jsme zpátky přes most a smutným horským údolím domů.





Zase pršelo...






Na severu Walesu čouhá do moře poloostrov Great Ormes Head. Vévodí mu jakási stolová hora, na kterou lze vyjet buď autem, nebo tramvají. Vyjeli jsme autem a ocitli jsme se na parkovišti.





Hned vedle je malé muzeum, v němž se dá vidět tato žárovička z majáku. Je trochu větší, musela dosvítit daleko.





Chvíli po našem příjezdu začaly jezdit lanové tramvaje. Dolů prázdné, nahoru plné.







Parkoviště se také začalo plnit.



Obcházeli jsme kopec a zírali okolo. Jsou tam měděné doly, které fungovaly od doby bronzové s přestávkami až do konce 19. století.





A také louka s nápisy z bílých kamenů, hřbitov, stádo dobytka a větrná elektrárna v moři.









Objevili jsme, že na kopec se dá dostat ještě třetím způsobem: lanovkou. Mají tam také úhledné hřiště na minigolf.





A všude samý racek, pán zdejšího tvorstva. No pojď, no neboj se, neutíkej!









K tomu pánovi nechoď, ten si tě vyfotí!





Vyfotil jsem i kolegy a oni mi to oplatili.





Šli jsme zpátky k parkovišti. U konečné stanice tramvaje je kiosek, u kterého smí baštit jen jeho zákazníci. Čech by to obelstil: koupil by jedno lízátko a z batohu by si vyndal donesený oběd. A napil by se zdarma.





V prodejně suvenýrů měli strašná veledíla. Na parkovišti se začala objevovat historická vozidla.





Ona tam totiž byla sešlost fanoušků místního muzea motorových vozidel. Pěkné kousky se objevovaly!



A konečně nám došlo, proč nebylo kde zaplatit parkovné, přestože o to na cedulích žádali s typickou britskou slušností.





Teprve před odjezdem jsme si všimli přilepeného nápisu na hlavní tabuli a s čistým svědomím odfrčeli dolů do města.






Auto jsme nechali na parkovišti vedle hospody; tam se bohužel platilo. Město má lázeňský charakter. Leží přímo u pláže, nechybí velký hotel a molo.





Kolem kroužily vyhlídkové čluny, na molu se nám nabízely různé atrakce.





Zaujal mne stánek, kde hoši stříleli na piráty vodními dělíčky. Také vzduchovkami si šlo picnout, přímo ve westernovém stylu.





Šli jsme až na konec mola, odkud je vidět obrovitý nápis na břehu pod parkem.



To aby připlouvající cestovatelé nemysleli, že přistávají na Krymu. Na molu se nesmí kouřit vyjma tohoto místa:



Kupodivu se tam žádní kuřáci netísnili.



Sklesli jsme únavou u pavilonu, kde se dalo koupit lecos.





Nekoupili jsme nic. Zato pohled na pláž byl DECHBEROUCÍ - tato pitomá složenina mi vytanula na mysli hned v okamžiku, kdy jsem pohled vrhl.





Hezky jsme se vrátili k hotelu, k dalším pastičkám na turisty.



Tento orientálec, uvězněný ve vitrině, věštil hlasitě kolemjdoucím budoucnost. Ale vždycky řekl jenom malou část, zbytek prý prozradí až po vhození příslušné částky. Nevhodili jsme, mlčel.



A tady bude v půl jedné show: maňáskové pimprle Punch & Judy, tradiční anglické pouliční divadlo ze 17. století.



Z Punche se na kontinentu vyvinul Kasperl, Kasperle, Kasper, náš Kašpárek i ruský Petruška.





Po pláži se vozily děti na kopytnících, my kráčeli do hospody.







Zase racek! Ty potvory vám vlezou všude.