Sobota, cesta domů začala. Delší přestávku jsme udělali ve Shrewsbury. Hned vedle parkoviště je klášterní kostel, kde zrovna měli akci! Prodávali darované knihy, zisk šel na dobročinné účely. Pořadatelské dámy připravovaly občerstvení.







Byl tam i koutek pro děti. Jedna dáma používala náhrobek jako pracovní stůl.





A tady jásala Věra, neboť jejím velkým favoritem je bratr Cadfael, hrdina detektivek ze středověku, které se odehrávají právě v tomto klášteře! Ostatky svaté Winifredy v jednom dílu hrají hlavní roli.



Z kláštera jsme šli k Old Market Hall. Zde probíhala také akce, ovšem jiného druhu.



Zajímavý kontrast. Snaha o prohlídku objektu byla poněkud brzděna šílenými cyklisty, kteří stojíce jezdili na náměstí.





Vyfotil jsem si aspoň pěkné kamenné panáky.



Pak nastal čas návratu k autu, hezky kolem kostela a pod viaduktem s krásným litinovým zábradlím.









Na výjezdu z města jsme minuli nejvyšší dórský sloup v Anglii (40.7 m). Na něm stojí socha lorda Hilla, který úspěšně účinkoval v napoleonských válkách.







Jeli jsme bystře. Chvíli bylo hezky, chvíli pošmourno.





Při další zastávce na oddych jsme obdivovali napájecí stojany pro všechny možné druhy elektromobilů, v Čechách tehdy ještě nevídané. Narazili jsme i na šokující kruhový-nekruhový objezd, který byl řízen světly.



Zhasnou-li, jede se přímo rovně vpřed, kruh nekruh. Svítí-li, krouží se.





Na trajekt jsme dojeli brzo, ještě nepouštěli.



Alespoň jsem si mohl dojít na záchod. Tam jsem spatřil něco nevídaného: dvojitou zásuvku pro holicí strojky. Dvoje zdířky, oboje stejné. Ale pozor! Vlevo 230V, vpravo 115V. Zkouška postřehu! Asi občas nějaký Brit odtud odejde s hořícím strojkem.



Pak přišel příslušný člověk, mávl - a jeli jsme.






Na kontinent jsme dorazili v neděli za kuropění. Ondra se chopil řízení a jel deštivou Francií velmi čiperně. Věra mu řekla, aby před Paříží zajel k pumpě, že městem pojede raději sama. Řekla mu to ale pozdě, žádná pumpa už nebyla.



Tak si to mladík zkusil sám.



Zvládl i tunely, takže jsme do našeho oblíbeného lucemburského hotelu Direndall dojeli hladce.






Pondělí, zase projedeme kousek Lucemburska, když už jsme tu. Napřed jsme se chvíli ploužili za kloubovým autobusem, ale zakrátko už jsme svištěli kolem bývalých vysílaček Radia Luxembourg.



Jsou dvě: starší a novější. Bohužel, krásná muzika se odtud už do éteru neline.





Dorazili jsme do Echternachu.



Stará románská bazilika sv. Willibrorda z XI. stol. (zničená za 2. světové války, posléze rekonstrovaná) má nové moderní varhany.





Kdopak tu na ně bude koncertovat ve čtvrtek? Kateřina Chroboková. Když jsme vstoupili, zrovna si přehrávala nějakou modernu poněkud děsivého charakteru.





Svatý Willibrord tam má hrobku. Jsou tam také pěkné sarkofágy ze 7. století.





Nastala i chvíle k tichému usebrání.



Echternach dostal za války zabrat, ale pilní občané už asi všechno zrekonstruovali.



Na mnoha domech jsou pěkné ukázky kovářské práce. Třeba tenhle kuchař, ten je povedenej!







Jeli jsme i k Mosele. Víno vypadalo podstatně lépe než ve Walesu.





Dojeli jsme kolem vinic ke sklepům ve Wormeldanche, už potřetí.



Všecko bylo ale jinak: lahve měly nové divné etikety, ochotného usměvavého mladíka vystřídala tuctová prodavačka.





Ochutnali jsme, jen trochu koupili.





A pak nahoru na Koepchen. Já už možná naposled. Byl jsem strašně smutný, protože jsem nevěděl, zda ještě někdy s Věrou někam pojedu.



Tak zatím sbohem, vinice!





Vrátili jsme se do Direndallu a navigace nás hnala zkratkou. Uf, projeli jsme.





Šli jsme ještě na procházku. Ondra se pobratřil s koníkem, jenž vesele skotačil.





Mimochodem, stále říkám, že turistické značky v cizině jsou vesměs šílené.






V úterý jsme to zabalili. Kupodivu se to tam zase všechno vešlo. Podivuhodné.





Pak už jsme se řítili Německem.



Když se konečně objeví hrad napravo a hrad nalevo, víme, že jsme na správné cestě do Čech.







Pak tunely a ještě tunely.



Krásné nebe - a byli jsme zase doma.