Ano, ještě jednou jsme pospíchali ke katedrále. Ale nakonec jsme se dokázali ze Salisbury utrhout.



Po dálnici M4 hezky na sever, pak přes most nad ústím řeky Severn - a byli jsme ve Walesu.







Dvě D se čtou jako F, všude dračí fangle, všechno je keltské.





Potřebovali jsme se občerstvit, odbočili jsme do New Inn. Byla tam sice hospoda stejného jména, ale nějak se nám nelíbila, takže jsme nakonec skončili v této, poněkud britské.





Dal jsem si pivo, Věra čaj, pročetli jsme si místní sbírku vtipných cedulí.








Městečko Blaenavon, naše cottage. Vypadá to dobře, auto nám stojí za oknem, vybavení luxusní, kuchyně perfektní.









Zadní dveře vedou na dvorek, za dvorkem je ulice s popelnicemi.







Na dvorku přístavek, v něm druhý záchodek.



Jsme v přízemí, takže okna se dají zamykat.





Odpoledne jsme si dojeli pro Ondru do Cardiffu. Šťastná matka se po dvou měsících setkává s  milovaným synem, který dokončuje jazykový kurz.



Poseděli jsme u krbu a seznámili se s milou paní bytnou, se kterou Ondra, zdá se, výborně vycházel. Na víkend jsme ho přepravili do Blaenavonu.






V neděli dopoledne jsme hledali připojení k internetu.



Nejprve jsme našli zvláštní pomník legendárního ragbisty Kena Jonese a vzápětí jsme narazili na kavárnu, ve které bylo všecko.







Vrátili jsme Ondru do Cardiffu, má před sebou poslední týden ve škole. Provedl nás po městě.



Některé domy vypadaly poněkud zpustle. Hned naproti Ondrově škole bylo toto:




Můžete si prohlédnout fotky v galerii, zde upozorním jenom na pár zajímavostí:



Toto není socha Jana Wericha, soudce Gwilym Williams Of Miskin mu jenom byl velmi podobný.





Ulice se tam někdy jmenují podivně: německy nebo francouzsky.





Užasl jsem nad způsobem zavěšení fanglí.



Navštívili jsme Ondrovu oblíbenou cukrárnu a lesní hřbitov, kam chodí meditovat.







Chodili jsme mezi hroby a nalézali zvláštní kříže, u nás nevídané.



Zaujal nás památník obětí irského hladomdoru s popisem ve velštině.





A užasli jsme nad pomníkem lidí, kteří dali svá mrtvá těla k dispozici universitě.





Cestou zpět do města nás Ondra protáhl předměstím, kde je řada kostelů, motliteben a dokonce i islámské kulturní středisko.









Ulice, která pokračuje do centra, je poněkud multi-kulti. Kromě arabských obchodů se tu najde i středoevropský, ba i kontinentální, také holič a barevná podivnost.









Na konci je namalován obrovský velšský drak, asi upozornění pro obyvatele této čtvrti, že za ním končí Orient a začíná Wales.





Pak ještě chvilka s chytrými telefony a návštěva katedrály v Llandaffu, městské části Cardiffu. V ní úřaduje arcibiskup velšské anglikánské církve.





Zase varhany na dvě půlky a moderní dostavba interiéru.



Venku jsme ještě omrkli zbytky hradu a hurá zpět do Blaenavonu. Krb, počítač a práce pro EU, která nikdy nespí a všecko chce na poslední chvíli.






V pondělí odpoledne jsme po náležitém odpočinku zašli ke zdejší hlavní atrakci: starým železárnám.





Na to, že byly vybudovány na konci osmnáctého století, a odstaveny v roce 1904, jsou zbytky pecí a ostatních objektů dosti zachovalé. Celému areálu vévodí vysoký vodojem.





Původní podoba sléváren je zachycena v krásném rezavém železném modelu. Ve stejném designu jsou i plastiky koníků a informační panely.









Další zajímavou atrakcí jsou budovy s rekonstruovanými byty velšských horníků. Sloužily při natáčení reality show pro velšskou BBC, která se jmenovala Coal House.



Na dveřích do jednotlivých místností je vždy příslušný letopočet a uvnitř příslušné zařízení.



Zdá se, že horníci nebyli až tak úplní chudáci, pokud měli doma i piáno!



MALÁ OSOBNÍ VSUVKA:
V osmdesátých letech minulého století jsem byl zaměstnán v kulturním domě tehdejších odborů, takže jsem se občas dostal i k zajímavým informacím. Tehdy v Británii stávkovali horníci (výborný článek o tom najdete zde) a naše odbory jim nabídly pobyty v československých rekreačních zařízeních. Skončilo to rychle; britští soudruzi, kteří měli doma piána, krby a veškerý základní britský komfort, se v našich tehdejších ozdravovnách se společnými sprchami a záchodky necítili dobře. Rychle odjížděli zpět do své „sociální nouze“ a naši funkcionáři tak dostávali zajímavé antiškolení.



Prohlédli jsme si prostor u pecí. Nahoře vidíte pomocnou halu, dole je pole, na které se vypouštělo surové železo:





Věra stojí vedle plechového dělníka a čeká na odpich.



Jiný plechový dělník odpíchl, pole ingotů se zaplňuje a železo postupně tuhne.





A to vše jenom jako, díky úžasné projekci, animaci, vizualizaci a vůbec.



Prošli jsme se po okolí a jenom z dálky pohlédli na zdejší proslulý důl. Jeho interiéry jsme nenavštívili z klaustrofobních důvodů. Objevili jsme také zajímavý kamenný dům, bývalou dívčí školu.