Bylo krásně, vyrazili jsme do hor. První cíl: Snowdon - Yr Wyddfa (1085 m).



Šinuli jsme se krásnou krajinou mezi hory, když tu náhle žlutá překážka:



Co, co, co? Nu, potkali se dobří známí, náhodou oba řidiči autobusů! Proč by si nepokecali? Naštěstí jim stačilo jenom několik minut a konečně se, sakra, rozjeli!







Už nás vítá parkoviště ve vsi Llanberis. Vítá nás neradostně a je skoro prázdné.



Mysleli jsme, že to je díky těm sedmi librám, ale mýlili jsme se. Na turisty bylo ještě moc brzo, bylo teprve 9.30! To se v Británii teprve snídá.



Trochu jsme se porozhlédli a šli koupit jízdenky na ozubnicovou dráhu, která nás vyveze na nejvyšší kopec Walesu.



Nejbližší volná místa byla až na jedenáctou hodinu, a tak jsme se sebrali a odpochodovali k nedalekému hradu Dolbadarn.



Vstupné se kupodivu nevybíralo. Od hradu byl krásný, nebo vlastně spíš nádherně škaredý výhled na povrchové břidlicové doly.



Viděli jsme pak všechno černě.





Tlustou zdí věže se dá vystoupat do patra. A před hradem je výborné místo na slunění.







Doslunili jsme se a hurá na vlak! Vlaků jezdí několik. Jenom jeden má mašinku parní, ostatní táhnou starobylé dieselovky.





Narvali nás do vozů: na místě pro tři nás sardinkovalo pět, v našem oddílu cestovala jakási muslimka s dcerou (zakřiknutě slušnou) a synkem (parchantem strašně nevycválaným). Jediný, kdo si dovolil chlapečka umravnit, byla Věra. Ostatní turisté byli asi všichni ze zemí, kde se výchova dětí považuje za nekorektní nemravnost. Arabové (či co to bylo za národnost) vychovávají asi pouze dcery. Ty si pak nechají od šejků předškolního věku líbit všechno, jak jsme viděli. Strašné.



Z krásných výhledů jsme tak moc neměli. Vlaků je na trati současně několik a míjejí se na výhybnách:





Konečně konečná. Na vrcholu se těžko hledalo klidnější místo, kolem pořád někdo pochodoval.





Aby stačili prohnat přes vrchol hory potřebné tisíce návštěvníků, zpáteční vlak odjíždí vždy za pouhých dvacet minut. Málem jsem to z pisoáru nestihl.



Dvakrát hurá, jsme dole! Můžeme Snowdon zařadit do naší sbírky pastiček na turisty. Ale na reklamním videu je to všechno nádherné:





Z parkoviště, nyní už hezky plného, jsme auto přesunuli k muzeu. Nejprve jsme ovšem navštívili u stanice místní úzkokolejky kavárnu, za kterou se tyčí vykutaná skála a vchod do podzemních dolů.









Při konzumaci občerstvení jsme zírali na provoz stanice. Páky stavědla jsou pod širým nebem.





Ve stanici je i miniaturní zauhlovací zařízení. Zíral jsem, jak mašinfíra doplnil vodu a pak klopýtal opakovaně s lopatkou od hromady uhlí přes koleje k mašince a přikládal přímo pod kotel.









Nevím, jak daleko na to přiložení stroj dojede, ale mají to asi nějak vymakané. Nejspíš se přikládá v každé stanici.



Každopádně pískli a odjeli, jak můžete vidět:






Prohlídku muzea začínala v dělnické jídelně.



Pak jsme se vydali na obchůzku areálu podle papíru, který jsme obdrželi u vstupu. Muzeum je vlastně bývalá továrna, v níž původně vyráběli stroje pro těžbu a zpracování břidlice.



Všechny stroje byly v první polovině 19. století poháněny obrovitým vodním kolem, které přes ozubené kuželové soukolí otáčelo transmisí.



Ta procházela pod stropem všemi dílnami:



Jednotlivá zařízení byla poháněna řemeny. Mašiny tam jsou k vidění všemožné: třeba taková řezačka na břidlicové desky nebo soustruh na dlouhé hřídele potěšily mé oko strojního inženýra.







Je tam i modelárna, v níž vyráběli modely pro slévárnu.



Vše zachovalé, vesměs funkční! Ve stanovené hodiny předvádí zručný muž ruční řezání břidlice.



Břidlicové tabulky mají normalizované rozměry a podle toho i jména!



Chlapíkovi jsme zatleskali a nahlédli ještě do kovárny.



Ta se zvenku pozná podle řady komínků nad jednotlivými výhněmi.



Řada mechanismů je i na dvoře. Tohle je kuriozní drezína s ručním dvojmužným pohonem:



Odešli jsme spokojeni s čerstvými zážitky. Nechali jsme Snowdonii za sebou se zvláštním pocitem: asi budeme víc vzpomínat na hrad Dolbadarn a na strojírny než na hlavní atrakci - horu Snowdon. Ostatně, stává se nám to opakovaně. Sbírku pastí na turisty už máme celkem slušnou.




Na stanici byl připraven k odjezdu další vlak.



Odjeli jsme také, ale zdrželo nás červené blikání. Ten vlak měl přednost.







Cestou do Penmachna jsme udělali ještě krátkou zastávku. U silnice se totiž krčilo podivné stavení.



Za ním šlo, poněkud obtížně, zaparkovat.







Je to Ugly House, velšsky Tŷ Hyll, tedy ohyzdný, ošklivý, šeredný či škaredý dům. Jak chcete. Mně nepřipadá moc škaredý; spíš je podivný, o což jeho architekt patrně usiloval. Patrně však žádný architekt původně neexistoval, nebo možná až v době, kdy z toho dělali čajovnu.





Všechno je tam BIO! Včetně záchodu, na kterém nás radostně vítali.



Příkaz na víku toalety jsem nechápal. Urinal je po našem pisoár; ten tam ovšem nebyl, pokud se pamatuji. A co kdybych chtěl, jsa muž, kakat?






Úterý dopoledne, mlha se pomalu zvedala.



Já seděl před hospodou s notebookem na klíně lově signál místní wifiny, zbytek výpravy nejprve lenošil a poté připravoval oběd.



Odpoledne jsme šli pěšky mezi kamennými domy a kolem školy po silnici směrem na Betws-y-Coed.







Spousta domů tam byla na prodej. Kdo bude jednou pást ty ovce?





I velšský dráček nad tím vrtěl hlavou. Místo ovcí asi budou turisté: je tu na co koukat.









Budou jezdit na koních, čučet na vodopád.





Nebo půjdou na kafe. V kavárně mají kromě klimatizace i internet.





Připojili jsme se, občerstvili se. Cestou zpátky se nám podařilo najít zbytky mostu Rhyd-y-Gynnen z římských dob, vyfotit krásnou větev a nakonec dorazit zpět do vsi.







Velští vlastenci se asi snažili přelepit anglickou část nápisu, který vybízí k bezpečné jízdě.



My šli pěšky, takže jsme stačili uskočit. Ten traktor nejel safety ani ddiogel. Dopadlo to dobře, krb a čaj to jistily.