Do Conwy to není z Llandudna daleko. Zaparkovali jsme a tunelem se soukali do města. Město má kompletně zachované opevnění, a to už dlouho.





Po hradbách se dá chodit, jsou odsud hezké výhledy.







My jsme nejprve slezli na břeh. Tady bylo vidět, že přeci jenom jsou původní hradby občas někde narušeny. Ale ne moc.





Pouliční zpěvák se tu přiživuje na největší turistické pastičce města Conwy. Pardon, vlastně na nejmenší:



Ano, nejmenší dům v Británii! Před ním fronta a ježibaba, která vybírá vstupné.





Zlatá Zlatá ulička v Praze! Tam je takových domků hejno.



Vstoupili jsme jednou z bran do města, zrovna před krásným domem. Tam jsme se rozdělili: já šel doprava na hradby, zbytek zájezdu rovně do města, neboť Věra chtěla ulovit něco v second handu. Vylezl jsem na hradební věž.



Byl tam prima výhled na vstupní mosty, nový a starý. Kráčel jsem po hradbách a hleděl na hrad z odstupu.







Přede mnou byla další hradební věž, pak celý obranný komplex.





Obkroužil jsem město, už byl vidět hrad zepředu. Hradba klesala, postupně jsem sestoupil nad stanici vlaku.







Když v Conwy chtěli přivést železnici až do města, museli nějak prorazit hradby.



Udělali to s britským šarmem: postavili pro mašinky gotickou bránu. Dvoukolejnou! To se opravdu jen tak nevidí.



Cestou jsem potkal Věru s Ondrou, brali ty hradby ve směru hodinových ručiček, já proti. Ještě jsem narazil na krásný exemplář britského taxíku a poté při čekání na ostatní jsem měl příležitost vypít pivo speciální značky, údajně jediný pravý ležák v Británii. Kupodivu bylo docela dobré.









Na zpáteční cestě do Penmachna jsme zakotvili v obci Trefriw u textilní továrny Trefriw Woollen Mills. Dělají všechno z vlny, hlavně tweed. Hned za vchodem jsme si mohli prohlédnout přírodní barviva, ukázku ručního tkaní a přehled typů britských ovcí.









Ta velšská je opravdu největší fešanda.



A teď mezi stroje! Moji kolegové ještě nikdy v tkalcovně nebyli, takže docela zírali. Já jsem kdysi navštívil několik textilek, většinou velmi moderních, ale v Trefriwu se mi moc líbilo. Starší stroje, různé kuriozity, ostatně podívejte se na celou galerii:




Po fabrice se dalo volně pobíhat, pracující dělníci se nenechali rušit.











Na závěr jsme samozřejmě nahlédli do shopu a pak už tradá domů. Tedy — do Penmachna. Do místa, které před týdnem, hned jak jsme přijeli, Ondra zhodnotil slovem MEGAPRDEL.






Počasí nevlídné, šli jsme pěšky na Tŷ Mawr Wybrnant. To je kamenná chaloupka, ve které se roku 1545 narodil William Morgan, pozdější biskup, jenž přeložil Bibli do velštiny. Jen jsme odešli z Penmachna tak daleko, že se nám nechtělo vracet, začalo pršet. Cesta vedla nejprve do pěkného krpálu lesem, pak volně kolem všelijakých podivností a oblečených koní.







Pak už jsme se blížili k cíli; vítala nás ovce, jak je v Británii zvykem.





Biskupovo rodiště je chalupa bytelná, kamenná, s komínkem koketně nakloněným.





Mladý průvodce nám v přízemí ukázal krb, v patře ložnici.







Pak vitrinky s různými dokumenty. Baví se tu tím, že sbírají od dárců Bible ve všech jazycích.



Všechno bylo poněkud ušmudlané.



Cestou zpět jsme obdivovali velšskou turistickou značku. Dost slabé, zlatý Klub českých turistů!
A lilo pořád. Byl to na rozloučenou s Walesem prima výlet, že?