Další týden pobytu začal, přesunuli jsme se do severní části Walesu. V městě Crickhowell bylo nutno přejet řeku Usk přes most ze 17. století.



První etapa cesty končila na parkovišti před infocentrem v Hay-on-Wye. To je proslulé „město knihy“, proto jsme tam nemohli nezastavit.



Cesta z parkoviště do centra byla velmi zvláštní. Napřed přes venkovní zahrádku restaurace, pak skrze jakýsi nepořádek podle ukazatele úzkým průsmykem.









A hle - byli jsme na ulici plné různých knihkupectví!







Jejich nabídka šla zákazníkům doslova vstříc. Až na chodník. Koukali jsme i po starožitnostech a zjistili, jak se řekne velšsky telefon.







Pak hurá přes parkoviště ke hradu.





A co bylo na hradě? Samozřejmě regály a v nich knihy.





A byly levné! Samoobsluha, absolutní důvěra, platilo se ve zdi u schodů.





Úžasná kasička. Od dalších polic s knihani nás různé cedule odlákaly do podivné prodejny s pestrou nabídkou piv.







Mají na to licenci, můžou prodávat.



A toto byly KONÍRNY - Poctivý obchod s harampádím £1/kus:



Dobré, že? Z MĚSTA KNIH jsme odjeli silničkou, která měla okolní křoviska upravena tak, aby se o ně neurážela zpětná zrcátka. Nebo jsou ty větve ošoupány oněmi zrcátky?







Ludlow je pro změnu v Anglii. Motali jsme se totiž těsně kolem hranice. Úzkou branou jsme projeli přímo přes střed města až na parkoviště.







Na náměstí právě zuřil trh, na kterém se dalo koupit i proutěné křeslo.





Tato dáma neprodávala psa, ale vybírala prý na nemocnici pro zvířátka.



Věra podrbala psa, bába si všimla že ji fotím — a hbitě opustila tržiště. Asi podvodnice.





Do hradu jsme jenom nakoukli. Já jsem obešel hradby, zbytek výpravy se šel občerstvit.







Věra by bez po anglicku naservírovaného čaje nemohla existovat. Natož v Anglii.



Ještě jsme si krátce prošli město. Hned u brány hráli dva studenti pěkně na housle.



V Ludlow je k vidění stařičká hospoda a řada dalších historických domů. Píšťaly varhan mají asi pozlacené.







Před městem Chirk jsme krátce odbočili k místní atrakci: přes řeku Ceiriog tu vedou akvadukt a železniční viadukt těsně vedle sebe. Krásné kamenné oblouky, pohodlná cesta okolo.







Za hranicí vede ikanál do tunelu.





Venčí se tu psíci a z tunelu se naskýtá zajímavý zpětný pohled.







Projel vlak, proplula loď.





Na takovém plavidle může být hezká dovolená!



Vrátili jsme se zpátky k autu do Anglie kolem kanálu, ve kterém už čekaly další koráby.






Dojeli jsme šťastně do cíle, Ondra se hned uvítal s místními ovečkami.





Byly celé nahé, ale krásné zleva i zprava.





Přesun skončil, velšská krajina šla spát.






Šťastná matka sedí se svým navráceným synem před pastouškou, ve které budeme týden bydlet.





Jsme ve vesnici Penmachno, na území bývalého knížectví Gwyned, ve kterém kdysi vládl Llywelyn ap Iorwerth, zvaný Veliký, asi nejvýznamnější velšský šéf. On to byl, kdo dokopal anglického krále, aby podepsal Velkou listinu svobod roku 1215. Seznámili jsme se s nejbližším okolím.



Kostel s poněkud zpustlým hřbitovem má typickou dřevěnou „klenbu“ a je asi hojně využíván.



Mají tam dětský koutek, naleštěné harmonium, ba i knihovnu, ze které si může čtenář knihu půjčit nebo koupit.









A krásný pták to všecko střeží:






Vyrazili jsme do Betws-y-Coed.





Na začátku obce je známé nádraží. Moji spolucestovatelé vystoupali na lávku přes koleje a začali klofat do svých nových chytrých mobilů.





Vyfotil jsem je, též jsem vystoupal a na oplátku jsem byl též zvěčněn.



Rozhlédl jsem se, užasl a začal fotit nádraží. Spatřil jsem několikery koleje o různém rozchodu a prťavé muzeum, ve kterém lze vidět krásné modely a další exponáty.









Po kolejích jezdí vláčky s parní lokomotivou nebo lokotraktorem a starobylá tramvaj, po nejužších se vozí děti s kopce. Chlapci vedle řídí elektrická autíčka.











A ze starého vagonu je funkční hospůdka s příjemným interiérem a výhledem na současné nádraží.







Prostírání je z břidlice, která se v tomto kraji všude těží, jak budeme ještě vidět. Dělají tu z ní lecos.





Na nástupišti mají nosorožce, do kterého shromažďují odpaky z umělých hmot. A před nádražím sedí gorila.







Cestou zpět jsme odbočili brankou na hřbitov s kostelíkem sv. Michala.





Uspořádání lavic je tam poněkud neobvyklé. Náhrobek patří velšskému rytíři ze 14. století jménem Gruffydd ap Dafydd Goch (†1365).





Za hřbitovem vede přes řeku Conwy lanová lávka a o kus dál litinový most Waterloo Bridge z roku 1815.









Cestou zpátky k Penmachnu bylo možno u restaurace zaplatit v brance, užasnout nad živým ptáčkem a sestoupit na plošinku, ze které v roce 2007 asi spadl desetiletý Sean.







Nebo možná lezl dolů k vodopádu, který tu mocně zurčí.









Navečer jsme vtrhli do místní hospody, či spíše klubovny. Štamgasti tam nejprve zírali na bednu.







Pak ten holohlavý výčepní přenechal svou funkci staršímu kolegovi, sedl si ke sloupu, vzal papír a kladl různé otázky.



Začal pro nás tehdy ještě neznámý pub quiz, ve kterém moji milí čeští kolegové skvostně zazářili. Nejprve Věra jediná z přítomných věděla, že Thatcherovou hrála ve filmu The Iron Lady herečka Meryl Streep; všichni zírali. A pak přišla bomba! Quiz leader položil otázku z fotbalu: „What is a Panenka?“. Velké ticho, ale ne dlouho. Vyskočil Ondra, vysvětlil, co to je Antonín Panenka, co to je vršovický dloubák, a dokonce onu penaltu pantomimicky předvedl! Z hospody, kde pánové nesmějí chodit na dámské záchody, jsme odcházeli s velkou slávou.



Jo, a holohlavec měl v papírech jakousi chipped penalty, něco jako zalomená penalta - no nevim, dloubák je lepší.



Stoupali jsme do našeho přespávadla, byl krásný večer.



Minuli jsme chaloupku s nečekaným jménem, slunce zapadalo a zlatilo ovci rouno.