Krásné ráno na moři. Snídaně v této brasserii na sedmé palubě byl ovšem tragický omyl: při zakoupení jakýchkoli pěti položek z kompletní irské snídaně to mělo stát asi 5€; u kasy pak ovšem počítali za jednu položku i jeden medíček nebo cukr - a bylo to rázem 12€! Jako že jste měli snídani kompletní. Šizuňkové.



Vyhnali nás z kajut dlouho před přistáním. Seděli jsme na palubě a nudili se.





Konečně vytáhli na stožár irskou vlajku, objevil se maják, a lodní rozhlas začal nesrozumitelně chrchlat. Patrně anglicky s přízvukem irským. Stovky cestujících se nahrnuly na schodiště, ale dveře na parkovací paluby zůsatly zavřené. Nastala tlačenice a neuvěřitelný chaos. Posádka trajektu to očividně nezvládala. Jaké by to asi bylo, kdyby se loď začala potápět?



Nakonec jsme se k autu ve zdraví dostali a vyjeli do přístavu v Rosslare.








Cestou na sever jsme se zastavili v Kilbegganské palírně na polívku. Je to tam romantické, jak jsme nahlédli už loni.



Pak nastala únavná cesta do Donegalu, ale nakonec jsme dosáhli kýženého cíle.





Přejeli jsme kopeček, před budovou knihovny zatočili doleva dolů a za zavřenou prodejnou Piano vjeli průjezdem na dvůr.











Cedule s výkřikem AŤ TĚ ANI NENAPADNE TADY PARKOVAT se nás ovšem netýkala, neboť klíče od parkovacího místa visely spolu s dalšími v kuchyni v prvním patře. Na stole ležely instrukce a formulář s prosbou, abychom při odjezdu odečetli elektroměry a nechali tam peníze. Nikoho z majitelů jsme během pobytu neviděli; i když, pravda, nalézali jsme stopy po jejich kontrolách během naší nepřítomnosti.







Byteček to byl útulný, vyzdobený roztomile kýčovitými andílky a prasátky.








Kousek od domu jsme našli kavárnu s wifinou.
Byla v půvabném nákupním centru, jež se tvářilo jako starobylá irská ulička, ač v něm jednotlivá patra spojovaly pojízdné chodníky s přísnými pravidly používání.











Blízko byla také hospoda, kde se dalo slušně obědvat.





Stála na malém náměstí, které se svažovalo od pavilonu k zajímavému sousoší. Bronzový chlapec tam bronzovému kamarádovi hází za krk bronzovou žábu.









A o kus dále je pidipomník, oslavující prvního člověka z hrabství Donegal, co vylezl na Mount Everest.





Asi to bylo namáhavé.



Na vrcholu kopce stojí typický irský kříž a kolem vede ulice, spojující obvyklé dva kostely: starý, který si přivlastnila Church of Ireland a nový, katolický.







Ten překvapil, je vedle něj chaloupka se záchodem a s naléhavou žádostí o spláchnutí, na níž kdosi připsal Jen Bůh tě může soudit!.



Na Church Lane jsme objevili i další církevní objekt:





Městské divadlo bylo zavřené roletou jako opuštěné hokynářství.





Hned vedle centra jsou krásné vily a za nimi pastviny pro koně.





Na ulici můžete vidět leccos: vojáka, vybírajícího na charitu, lelkujícího kuřáka před barem, obchod s úžasnými předměty i smutného psíka.













Věra vždy hledá knihkupectví; tohle se zdálo zavřené, ale v dalších dnech jsme v něm našli poklady. Pan majitel je asi členem nějaké revoluční organizace, sortiment tomu napovídal. Naše návštěva měla srdečný průběh, příručí nás pak ochotně vyfotil.











Po obědě (vynikající seafood chowder) v Brewery baru jsme jeli na poloostrov Fanad.
Prvním cílem mělo být všude inzerované pravidelné nedělní odpolední setkání muzikantů na zámku Glenveagh. Parkoviště však bylo daleko před zámkem u návštěvnického centra a u něj zastávka autobusu, jenž za nemalý peníz vozil lidi do zámku. Aha, zase jedna past na turisty, rychle pryč!

Před námi se tyčil masiv Derryveagh Mountains (652m n.m.). Jeli jsme okolo třpytného Loch Ghleann Bheatha a pak průsmykem podél Muckish Mountain (662m n. m.). Smaragdový ostrov opět předváděl svou smaragdovost, takže jsme zaparkovali a pobíhajíce po stráních fotili.














Pokračovali jsme na Fanad. Zíraje do autoatlasu spatřil jsem poblíž silnice malý puntík s nápisem Doe Castle. Zajeli jsme k tomu puntíku.
Byli jsme tam skoro sami. Žádné vstupné, hlavní palác zachovalý, kolem zeď, za níž byl vidět mořský záliv. Chvíli jsme pozorovali dva rybáře, jak se marně snažili z moře něco vytáhnout.













Vyšli jsme patentní brankou. Jak vidíte, foukal tam náramný vítr, takže Ondra měl co dělat, aby nepřišel o svůj úžasný stetson z Nashvillu. Vedle hradu je malý hřbitůvek s náhrobky všech druhů, včetně dřevěných.







Ještě jedno ohlédnutí na hrad Doe a na masiv Derryveagh Mountains a jeli jsme dál, cestou romantickou.









Tato fangle nám zvěstovla, že jsme u dalšího postupného cíle. Stačilo přejít písečný val a byli jsme na pláži Rosapenna.







Písek je uplácaný mořským příbojem do tvrda, takže se po něm dá chodit i jezdit autem.
Věra chodila, Tomáš s Ondrou se spíše brodili. Počasí se měnilo každou vteřinu.









Pláž je rájem surfařů, kteří si přivážejí nádobíčko až k vodě.





Přestože příboj mohutněl, Věra neodolala. Ondra také neodolal a radostně sbíral všemožné fujtajbly.





Přitom nás sledoval jakýsi pták (sumarizováno).





Pláž je rozdělena na část pro motoristy a část pro pěší plavce. Prostor mezi dvěma vlajkami monitorují záchranáři.



Neustálý silný vítr umožňuje i tuhle zábavu:






Na poloostrov Fanad se lze dostat od roku 2009 zkratkou přes elegantní most, jenž vznikl v součinnosti několika institucí.







Přejeli jsme toto dílo, pokochali se romantickými výhledy a ještě zastavili u jezera Kindrum, abychom prostudovali krásný kříž s nápisem zcela nesrozumitelným.







A pak ještě kousek - a jsme u cíle.



Z cedule jsme se poučili o zdejším životě v 19. století, jukli na maják a přes Lough Swilly skrze mlhu zahlédli Dunaff Head.







A pak už rychle pryč, fouká tu strašně! Mraky se plazí stále níž, počasí je velmi irské.







Ještě zastavit u pumpy, natankovat nelevný benzín a vyfotit duhu. Hezké odpoledne to bylo.