Palírna whiskey byla naším prvním cílem. Irská silnice
N13 se náhle změnila na britskou
A2, což se poznalo jenom podle barvy krajnice: žlutá se změnila na bílou, jinak nic.
Počasí stejné, krajina stejná.
Chvíli jsme se zdrželi před nápisem
KDYŽ RUDÉ SVĚTLO SE UKÁŽE, ČEKEJ ZDE. To by nás fakt nenapadlo!
Konečně jsme na parkovišti u světoznámé palírny.
Moderní destilační kolona nás přesvědčuje, že nepřicházíme do muzea, ale do fabriky na dobré pití. Největší barák je patrně sklad. Původní objekty jinak částečně slouží jako muzeum.
Kráčíme k bráně kolem ozdobných mříží a vcházíme do návštěvnického centra,
Obsluha u kasy byla svižná, na prohlídku jsme čekali jen chvilku.
Během exkurze je zakázáno fotografovat, takže jsem ulovil potají jen několik záběrů. Pochodovali jsme po jednotlivých objektech,
průvodkyně důležitě vykládala.
Tyto trubky jsou funkční: rozvádějí po továrně vodu, páru, stlačený vzduch a samozřejmě
alkohol! Tyto sudy jsou na ozdobu:
tyto jsou plné:
A takhle vypadá zákulisí návštěvnického centra. Ve stáčírně jsme pochopili, proč tam byl zákaz fotografování: Kromě whiskey
Bushmills se tu stáčel i konkurenční
Jameson. Zlé jazyky tvrdily, že tím jamesonem vždycky proplachují trubky před stáčením bushmillsky. :o)
ODBOČKA:
Teprve nedávno jsem zjistil, že se v té době (r. 2013) dělaly velké rekonstrukce v midletonské palírně, takže stáčení Jamesona v britské továrně bylo patrně bratrskou výpomocí mezi irskými vlastenci.
Ve výjezdu pro kamióny byl čilý ruch.
Apropó! Mám tip, kde se možná prodávají tekutiny, jimiž se vyplachovalo:
Naše prohlídka končila v baru.
U každé vstupenky byl útržek, který si návštěvník mohl vyměnit za panáka whiskey podle vlastního výběru. K našemu naprostému úžasu si japonští turisté dávali sklenice vody, mrkvové šťávy a tak podobně. Věra zvolala: Proboha, ať nám ty kupóny dají, my jim ty blevajzy koupíme! No, nedopadli jsme nejhůře, neboť Ondra ještě nepije a Tomáš řídil, takže Věra i já jsme měli po dvou panákách, samozřejmě toho nejlepšího, co tam měli. Byly to krásné chvíle. Usedli jsme. Následně to probíhalo takto:
Já, 1. fáze:
2. fáze:
3. fáze:
4. fáze:
Věra, 1. fáze:
2. fáze:
3. fáze:
4. fáze:
5. fáze.
A pak jsme střízlivěli při prohlídce úžasného shopu, ve kterém bylo možno koupit vše, co tu vyrábějí; na následující fotce vidíte (za hlavou té cizí paní) regál s naprostým unikátem: dvanáctiletou
single malt whiskey, která se dala koupit jenom tam.
A to není všechno! Nalepili nám na flašku etiketu s osobním věnováním. A to ještě není všechno: Udělali to na počkání a dokázali to i s českou diakritikou! Uděláli jsme dědečkovi radost.
Co zbývalo? Zapózovat u britské telefonní budky, chvíli počkat u závory až vyvezou mláto — a dál za další atrakcí...
Popojeli jsme pár kilometrů do
Portballintrae a kráčíme po břehu nad pláží směrem k dalšímu cíli.
Cesta se vine napřed kolem rozervaných skalisek, které omývá slušný příboj, pak po prkenném chodníčku podél golfového hřiště, zahne přes koleje, a zavede vás na malé nádraží.
Tady končí turistické vláčky z městečka
Bushmills.
Ještě tradiční fotka na památku, obloukem se vyhnout návštěvnickému centru a hrrr na vyhlídkové chodníky.
Horní trasa vede nad skalnatým břehem.
A hle! Pod námi je
Giant´s Causeway, chodník, po kterém podle různých pověstí běhali zápasící obři mezi Irskem a Skotskem.
Pokračujeme dál, shlížíme shora na spodní cestu a blížíme se k bodu, kde se trasy větví:
Ta delší jde ke skalním útvarům, kratší k moři a zpět na Obří chodník. Tom s Ondrou šli dál a spatřili mnoho krásných vyvřelin a skalní varhany.
Jen tak pro porovnání: skaliska irská
a Panská skála v
Kamenickém Šenově v našem kraji.
Škoda že nejsme geologové, některé šutry jsou tu krásně barevné a obsahují zajímavé detaily.
Věra a já jsme se mezitím blížili k hlavní atrakci. Samotný chodník je zcela obsypán turisty všech národností. Cupitají a lezou po čedičových svislých sloupech, které mají většinou šestihranný průřez, některé ovšem i jiný.
Výběžků do moře je tu více, na některých jsou menší skalní útvary.
K vidění jsou tu také malebné balvany.
Bylo by tu hezky, kdyby tu mohl být člověk alespoň chvilku sám.
Plynulý přísun lenivých obzíračů od návštěvnického centra zajišťují malé autobusy, odpočívadla jsou zdobena vtipnými průpovídkami, jako:
Každý ví, že obři nemají rádi mokré nohy. Proto Finn vybudoval chodník do Skotska.
Necháváme další irskou past na turisty za sebou a stoupáme k návštěvnickému centru, kde autobus hltá novou skupinu dychtivých návštěvníků.
Prcháme kolem pláže k našemu autu. Cesta, na které psíci nesmějí kakat, běží chvíli okolo trati. Máme štěstí, zrovna jede vláček!
Věra zase neodolala vábení moře a slezla dolů. Já jsem spadl za ní a šel jsem si omýt zapatlané ruce. Příboj mi vyšel vstříc, takže jsem musel prchat. Marně.
Pak už to bylo jedno. Ale ruce jsem měl čisté.
Věra se zula včas a s rozkoší se brouzdala příbojem.
Loučíme se s přímořskou flórou a faunou a pokračujeme...
Pár kilometrů na západ od Obrova chodníku se pod pobřežními skalami krčí osada
Portbraddan, jeden z konců světa. Naštěstí moudří Irové vyhradili určitý prostor pro otáčení, takže se odtud dá i odjet.
Hlavní atrakcí tu byl kostel
sv. Gobbana, údajně nejmenší chrámeček (3 × 1,4 m) v Irsku.
Vskutku, velmi prťavé! Ještě pohled od oltáře, kuk na diblíka u stropu a rychle ven, chytal nás záchvat klaustrofóbie.
Šli jsme zpátky k parkovišti, usedli na zídku a posvačili.
Pod námi vedla cesta na sousední pláž, avšat cedule hlásala, že se jedná o pastvinu pro ovce a dobytek! A opravdu, na pláži se kromě lidí povalovali i jacísi dobytkové!
Na druhé straně se z blízkého domu vybatolil starý pán, patrně majitel kostelíka, a dával si čaj o páté.
DŮLEŽITÁ ODBOČKA!
Při redakci této reportáže v dubnu 2020 jsem ke svému úžasu zjistil toto:
Ten pán byl Reverend Con Auld, bývalý učitel náboženských studií a bývalý starosta North Down. Někdy
v šedesátých letech minulého staoletí si ze starého statku vybudoval letní dům a z bývalého teletníku udělal kapličku.
Zjistil totiž se svými žáky z Royal Belfast Academical Institution, že má letovisko v místech, kde v 7. století působil svatý Gabban. V kostelíku oddal několik přátel, dokonce jednoho amerického generála a uskutečnil tam i velkou presbytariánsko-katolickou ekumenickou bohoslužbu. Když jsme ho tam v roce 2013 přistihli při odpoledním čaji, už asi jeho aktivity končily. V roce 2016 dostalo sídlo nového majitele, kterému zájem turistů vadil. Objekt nejprve uzavřel a kostelík pak zbořil.
Nářky turistů byly marné.
Vydali jsme se na zpáteční cestu do
Letterkenny. Když už jedeme okolo, podíváme se sem:
Krásná zřícenina na skále nad mořem.
Dunluc Castle založil prý ve 13. století
Richard Óg de Burgh, 2. hrabě z Ulsteru a 3. baron z Connaughtu, zvaný
Rudý hrabě. Podle nejstaršího písemného dokladu z roku 1513 byl v držení rodiny
McQuillanů. Prý tam straší bílá paní a údajně byl inspirací k
Letopisům z Narnie.
Podařilo se nám ještě stihnout návštěvu zvláštního místa. Hned vedle silnice je parkoviště u staré vrátnice.
Malou brankou jsme vešli do rozsáhlého areálu. Cesta vedla nejprve romantickým parkem a pak se vyhoupla dřevěnými dvířky na travnaté návrší s několika pozoruhodnými objekty.
Kráčeli jsme směrem k moři kolem zbytků zámku
Downhill House a pak dál k jakési kapli na samém okraji útesu.
Ohlédli jsme se na zámek, šli dál a blíž.
Nápis hlásá, že je to Mussenden Temple, původně knihovna a památník dámy jménem
Frideswide Mussenden, sestřenice
Fredericka Augusta Herveye, 4. hraběte z Bristolu, biskupa z Derry. Ten to všecko nechal postavit v roce 1785. Chrám stojí těsně na kraji skály, z níž moře trvale ukusuje.
V roce 1997 proto musela společnost
National Trust provést stabilizační práce, aby se jim to celé neporoučelo dolů na pláž.
Vrátili jsme se vnitřkem zámku, ohlédli se za templem a prohlédli si detaily stavby.
Zdivo je docela zachovalé, zámek byl totiž ještě ve 2. světové válce používán jako vojenská ubytovna.
Cestou k autu jsme se ještě trochu zarazili u původního vstupu do areálu; říkají tomu totiž
Lví brána. To že mají být lvi?
Během jízdy do
Letterkenny jsem ještě kázal zastavit a běžel si vyfotit tyto nádherné skály v
Binevenaghském lese.