Opět do Británie. Tentokrát nás na hranicích vítá speciální cedule, takže se nedivíme, proč je tam předepsána „pouhá“ šedesátka.




V Derry jsme s menšími obtížemi umístili auto do parkovacího domu a vstoupili do ulic. Některé artefakty nás trochu překvapovaly, jiné ani moc ne.







Nejprve jsme náhodou dobloudili do katolické katedrály sv. Evžena, pod jejíž dřevěnou klenbou (úsporné!) se právě konala svatba. Klid, mír, pozitivno.








Při dalším pochodu městem jsme se ale přesvědčili, že mír tu ještě zdaleka nenastal. Střed staré části Derry tvoří pevnost, do které se vstupuje některou z bran. Nápisy na hradbách svědčí o značné aktivitě IRA, Irské republikánské armády.









A stará děla jsou stále namířena do města.





Pokud pohlédnete přes severozápadní zeď, uvidíte katolickou část města, která sama sebe označuje za svobodnou. Vlají tam vlajky Irské republiky, jsou tam všelijaké památníky a vede tudy dokonce jakási naučná stezka o občanských bitvách.













Na první pohled je patrné, že tato část města je chudší, plná malých domků a činžáků, které jsou vyzdobeny obrovskými malbami, někdy i velice revolučního obsahu. Angažují se ochránci občanských práv, ale někdy i anarchisté. Mezi tím si vesele hrají kluci.











Ti mají šanci v dospělosti vyhrát: Británie uzákonila možnost referenda o vystoupení Severního Irska ze Spojeného království. Katolíků je sice zatím menšina, ale rychleji se množí...




Přešli jsme na druhou stranu pevnosti a dali si kafe v pěkné knihovně - kavárně. Mají tam bronzový symbol sjednocení a zajímavé knížky.







A venku pak šok - plot. A dost vysoký. Nalevo za ním je čtvrť loayalistů. Nevím, zda je to jen náhoda, ale tam žádné kanóny nebyly. Domy tam jsou tu bohatší, nápisy neméně odhodlané, nátěry modro-bílo-červené a zahrádky úhledné. A hned vedle nich spáleniště.















Vrhli jsme ještě pohled na Shipquay street, na romantické staré stavby a na pouliční výčep.







A toto srocení bylo součástí Fleadh Cheoil na hÉireann (festivalu irské hudby), který tam právě probíhal. Prý největší, celosvětový — a poprvé v Severním Irsku! Vůbec jsme to předem netušili, při plánování cesty mi to nějak uniklo. Bylo tam veselo.





Jako senior jsem se mohl nechat ostříhat za pouhých £5! A mohli jsme si poslechnout pravou irskou hudbu hranou na řecké buzuki a anglickou koncertinu, dát si zmrzlinu, či koupit klobouk vyrobený z palmy.











Nebo smutně pohlédnout na pomník obětem války v Atlantiku a odnést si předmět, který Tom s Ondrou našli na ulici. Moc pěkná památka! A na zdi měli reklamu na dárky a suvenýry, které se dají koupit v prodejně na ulici Waterloo.







V městském znaku mají smrtku.


Zpátky do republiky, musíme si nějak spravit náladu.






Pevnost Grianán Ailigh, prý ze 6. - 7. století. Vypadá to téměř stejně jako objekt, který jsme viděli předloni v Kerry.





Schody na ochoz, nádherné výhledy do tří hrabství, romantické, úžasné. Mám ovšem problém s tím, že pevnost zničil král Muirchertach Ua Briain v roce 1101 a PODSTATNÉ restaurátorské práce byly provedeny v roce 1870: