Jedeme k Mosele pro víno, tentokrát rovnou do Wormeldange. Stejně jako loni jsme vytouženou vinici minuli a ocitli se zase na sousedním kopci. Aspoň že se Koepchen odtud dobře fotí! Záhy jsme na správném místě. Oproti loňské návštěvě je krásně, dá se sedět na lavičce, zírat na Moselu, na ozdobné zábradlí, či na vinné sklepy ve Wormeldange.















Sjeli jsme s vršku a vlezli do nich. Usměvavého prodavače jsme znali od minule, obsloužil nás opět promptně.





Pak jsme na nejbližším mostě přejeli do Německa. Tam jsou jednotlivé vinice očividně menší než na druhém břehu. Patrně jsou soukromé, nikoli družstevní jako v Lucembursku. Zastavili jsme v obci Palzem a na návsi se poptali po nějaké hospodě. Dobří domorodci nám doporučili Zur Moselterrasse.





Doporučili dobře, byla tam Terrasse, na které rostlo víno a krásné květinky, byl tam čistý lokál s vinotékou a starými železnými kamny.









Pojedli jsme lahodné řízky a poměrně levně nakoupili pár lahví německého moselského.






Na mostě u Remichu jsme se vrátili do Lucemburska a popojeli k dalším sklepům ve Wellensteinu. Hned proti obrovským vratům jsou krásné vinice.







Někde poblíž je asi fotovoltaická elektrárna, jejímiž výsledky se hned u vchodu vytahují. Výběr vín je téměř stejný jako ve Wormeldange. Všude také mají šampáňa všech velikostí. Vypadají jako ruské matrjošky, jenom se nedají zastrkovat do sebe.








Další pouť nás zavedla do sklepů v Remerschen. Ve zdejší prodejně jsme to už nebrali po kartónech, spokojili jsme se s několika vzorky.



A pak jsme to vzali přes Schengen
zpátky do Direndallu.






Na silnici za Kopstalem se pracovalo tak pilně, že se dalo projet jen stěží.









Pak jsme museli minout první a druhý zákaz vjezdu, ten třetí, definitivní, byl naštěstí až za odbočkou k hotelu.







Zaparkovali jsme auto plné flašek a šli na procházku. I za definitivním zákazem vjezdu byly další, ještě definitivnější.



Jsou tam asi z alibismu pro případ, že tam někdo nabourá. Ostatně, podívejte se, co lucemburské auto dokáže ve smyku!





Na pastvinách vůkol se pásl skot v zajímavých dresech, pruhovaných příčně i podélně.





Kolem kravína s opuštěným telátkem a kolem zvláštně zabarvené kočky jsme došli až k hradu Schoenfels.









Pak zpět ke kravičkám a po zcela prázdné silnici do hotelu.





Zpočátku zdánlivě beznadějný boj s hromadou zavazadel byl vítězný!



Majitelka hotelu, paní Beidler, nás odměnila potleskem z okna v prvním patře.