Sobota, den přesunu do nového bydliště. Opustili jsme Donegal i republiku a jeli jsme přes hrabství Tyrone do Armaghu. Asi pět kilometrů před městem jsme odbočili branou na příjezdovou cestu a kolem přívětivého stádečka ovcí dojeli na dvorek před kamennou chalupu, ve které jsme strávili další týden. Interiéry vcelku odpovídají tomu, co majitelé inzerují na webu, pouze pračka a sušička jsou umístěny v prťavé prádelničce (ten přílepek vlevo), která vykazuje známky farmářského nepořádku stejně jako okolí.











Ano, nacházíme se na farmě. Uprostřed farmy. Dá se tu nakrmit beránek nebo kachna, pohladit kočička.









Tato slípka uměla přeletět plot. Velmi se spřátelila s Ondrou. Až tak, že ji zval na návštěvy.







Slunečné podvečery jsme často využívali ke koncertům pro hovězí publikum.


Ondra s těmi dobytky dokázal navázat úžasný kontakt. Jak se objevil s kytarou, krávy se dychtivě seběhly.



Věra zase svými výkony zcela uchvátila jednu hovězí fanynku; jak zazpívala, kráva přiběhla, soustředěně naslouchala a pak bučela druhý hlas.






Odpoledne jsme se vydali pěšky po asfaltové cestě obhlédnout okolí. Vzbudili jsme zájem místních psíků a vyplašili hejna ptáků, prošli okolo romantické chýše na prodej a dorazili zadem (vyhnuvše se návštěvnickému centru) na Navan Fort, starobylé keltské sídlo s obřadním kopečkem.











Podle archeologů je to staré přes tisíc let. Zachovaly se i zbytky valů. Z vrcholu kruhového kopce je vidět daleko do kraje jak na neirsky zalesněné okolí, tak i na samotné město Armagh.









Místo je plné magické energie, takže jsme neodolali a během pobytu v Armaghu jsme tam zašli ještě jednou.


Po obvodu středního návrší rostou nádherné stromy, pod kterými Věra radostně meditovala.



A taky fotila: korunu stromu, kůru, všelijaké listy a větvičku a mě.













A Ondru a mě...



Tak jdeme domů, nebo tu zůstanete? Měli tendenci tam zůstat.





Leč ukecal jsem je. Cesta do naší ubikace totiž vedla kolem mnoha pastvin s přítulnými zvířátky a kuriózními objekty.







Věra pořád fotila a podařilo se jí vytvořit řadu zajímavých portrétů: ten bejček napravo měl kupříkladu stejnou barvu srsti jako Ondra.







Týž též nakrmil koně jablkem aniž byl - kupodivu - kousnut.



Matka se synem pak šli družně domů. Mají na co vzpomínat.






V neděli odpoledne jsme se jeli podívat k Lough Neagh, největšímu jezeru na britských ostrovech. Při cestě máme hrad Mountjoy. Trefili jsme na Mountjoy Road, jedeme po ní, nikde nic. I vrátili jsme se kousek zpět k pumpě a Ondra s Tomem se šli zeptat. Každý se ovšem ptal jiné tety, takže nás jedna poslala vlevo a druhá vpravo. Přesto jsme ruinu po zralé úvaze našli.





Za hrdým nápisem jsme prošli brankou do zřícenin velice nevelikých. Zbytky opršelého zdiva z kamene a cihel jsou náhle vystřídány novostavbou věže z roku 2002!











Zdá se, že se tu také chystá další typická irská pastička na turisty. Velice nás to pobavilo.





Tak jsme se ještě pokochali pohledem na kombinaci starých ruin a televizních antén
a v duchu popřáli hodně úspěchů majiteli toho objektu. Patrně bydlí v přilehlé chalupě.






Další zastávka byla mnohem zajímavější. Zdejší kříž je nejvyšší (5,6 metru) a nejstarší v Severním Irsku. Je bohužel trochu poškozen, ale jinak je to veliká krása!







Z kláštera, který prý založil svatý Colman v roce 590, toho moc nezbylo. Ard Boe znamená irsky Kopec Kráva. Dočetl jsem se, že:

1. klášter postavila kouzelná kráva z jezera
2. magická kráva dala dělníkům mléčné výrobky, aby netrpěli hlady při stavbě kláštera

No, nevím.



Hřbitov leží přímo na břehu jezera, hned za plotem je lavička vhodná k meditacím.





Jako na všech námi navštívených irských hřbitovech jsou tu krásně upravené hroby s pietně zachovanými starými náhrobky, někdy i hodně starými.







Povrch hrobu je často vysypán barevnou skleněnou drtí a vyzdoben plastikami, patrně od jednotlivých pozůstalých.







Copak se asi přihodilo třináctiletému fotbalistovi?
A povšimněte si jeho příjmení: Devlin. Klan O´Dobhailein totiž pochází právě odtud, z hrabství Tyrone, takže toto jméno se tu hojně vyskytuje. Také tu leží jakýsi malý Patrick a Quinn, na kterém už vyloženě šetřili.







Okolo zbytků kostela jsou opřeny letité náhrobní kameny. Mezi jeho zdmi jsme nalezli krásný kříž na hrobu dalšího z mnoha Devlinů.





Soudruh Matt Devlin, rodák z Ardboe, byl jedním z předáků Prozatímní irské republikánské armády, která stále usiluje o násilné osvobození Severního Irska a jeho připojení k republice. Odseděl si několik let za pokus o vraždu policistů, zúčastnil se protestní hladovky vězňů, zemřel v republice, pohřben je zde, v království. A na hrobě má republikánské symboly.







Zvláštní.



Hned vedle je Battery Harbour, přístav a rekreační areál s veškerým vybavením.









Využili jsme zdejší piknikový areál ke krátkému oddechu a pak se dali na cestu zpět. Pár kruhových objezdů, pár stromových tunelů, spousta britských vlajek a slavobrán.









Zvláštní den, zvláštní dojmy...