Původním hlavním cílem tehdejšího autovýletu byla známá stolová hora Ben Bulben v hrabství Sligo. Člověk míní, počasí mění! Ale nepřeskakujme! První zastávku jsme učinili v Donegalu, bývalém hlavním městě stejnojmenného hrabství. Město je to nevelké (asi 2600 obyvatel) s trojúhelníkovým náměstím, kamenným obeliskem, se starým kamenným kostelem, kamennou hospodou, kamenným hotelem a kamenným hradem s kamennými věžičkami na nárožích.











Skoro všechno je tu kamenné, dokonce i moderní katolický kostel sv. Patricka.



Mimochodem: Tady prý pobýval svatý Patrick v zajetí a sem se později vrátil a pokřtil první pohany z klanu Connaill. Proto mají ruku s křížem v městském znaku.


Jedeme dál. Ještě krátká odbočka na poloostrov Mullaghmore, z nějž je údajně nádherný výhled na Ben Bulben. Pravda, jsou tam skaliska, která se dají fotit zprava zleva a ze kterých se dá spadnout jako nějaký Doherty v září 1996.









Je tam také odpočívadlo pod dračinkami (cordyline australis) co vypadají jako palmy, a nesmí se tam krást kytičky.





Fouká tam příšerně vítr a Ben Bulben je vidět jenom takhle:



Příroda se nám za to omluvila krásnou duhou.






Jeli jsme středem poloostrova do vnitrozemí, když nás donutil k zastavení úžasný pohled. Scenérii vzápětí vylepšila přiběhnuvší krasavice. Ten zámek se jmenuje Classiebawn. Bydlíval v něm lord Mountbatten, bývalý generální guvernér Indie. Pánové z IRA mu v srpnu 1979 dali do jachty bombu. Vybouchla úspěšně, lord a tři bříbuzní zabiti, další tři zraněni.









V blízké vsi jsme ještě byli přepadeni dvěma hafany. Ten levý měl poněkud tragický výraz.






Dorazili jsme do Drumcliffu. Silnice prochází surově středem starého kláštera, takže pahýl věže (blesk v roce 1396) zůstal na jedné straně a hřbitov na druhé.







Klášter založil okolo roku 575 svatý Colmcille. Vysoký kříž pochází z 9. století; přesto je pěkně zachovalý.



Hlavní strakcí je tu však hrob Williama Butlera Yeatse.



Zazírali jsme na hrob v tichém usebrání a odebrali se do kostela. Zrovna tam paní průvodkyně kázala nějaké výpravě. Prohlédli jsme si zajímavé desky na zdech, pestré varhany a uznale pokývali hlavou nad ústředním topením.














Když jsme vyšli ven, začaly se dít věci! Do hřbitova vtrhla z bočního vchodu parta divoženek s pestrými paraplaty.



Za veselého povykování se dámy shlukly u Yeatsova hrobu.



Okolo běhal kameraman a točil. To už jsme dávno poznali, o co běží: Jsou to finalistky světové irské soutěže krásy a úžasnosti Rose Of Tralee! V roce 2011 Věra na onom festivalu dokonce účinkovala.


Když byl hrob mediálně vytěžen, začali ostatní chlápci z doprovodu organizovat sestavu pro skupinovou fotografii. Dívky se všelijak vrtěly, ale nakonec se fotografie zdařila.









Potom krásky odjely, Věra si vyfotila náhrobek s iniciálami IHS v keltském provedení a já zamířil fotoaparát na Ben Bulben. Výsledek máte zde:



Stolová hora nám není souzena, jeďme!




Do Sliga je to jenom osm kilometrů, takže jsme tam byli coby dup. A hle! Konečně Ben Bulben, ovšem jenom namalovaný na zdi útulného baru The Swagman, v němž jsme poobědvali. Tedy spíš polunchovali. Kromě stolové hory tu také propagují Yeatse nad stolkem s příbory.









Poté jsme navštívili zdejší kostel s pestrým interiérem, stanuli v obdivu nad luxusními cedulemi s názvy ulic a po pozdravu z domova pokračovali dál.








Nejprve po silnici N16, pak po severním břehu jezera Glencar, kde jsme učinili krátkou zastávku u zurčícího vodopádu. Cestou zpátky se naše romantické duše ještě potěšily pěnícím potokem a starým mostem.







Další pokus o vyfocení Ben Bulbenu z jiné strany dopadl takto:



Chm. Stolovou horu neuvidíme.



Poté, co jsme překonali překážku v podobě maníka s obřím lízátkem, jež mělo naštěstí i zelenou stranu, a projeli Manorhamilton, zastavili jsme u jezera Melvin, které mi připomínalo jihočeský rybník s chatami okolo.









Pak už jenom necelých 10 kilometrů přes britské hrabství Fermanagh a zpátky do republiky, do poslední dnešní zastávky.



Tou byl Ballyshannon.



Hned po opuštění auta jsme spatřili hospodu zvláštního jména: Pochybný Reillyho pub. I reklama na Guinness byla neotřelá. A vedle byla ještě pestřejší provozovna.









Došli jsme na náměstí, kde uprostřed poskakuje bronzový chlápek s kytarou. Je to Rory Gallagher, který se v Ballyshannonu v roce 1948 narodil. Více o něm česky zde a anglicky tady. Jak je v Irsku zvykem, pyšní občané města mu postavili krásnou sochu.







Ondra využil příležitosti, zesílil zvuk a zahrál si s tím kytarovým velikánem čtyřručně.





Rád by ho následoval, ale ne jako hvězda na nebi, raději jako kytarová hvězda na Zemi.




Ještě pár pozoruhodností jsme v tomhle městě našli: podivnou radnici, luxusní hotel, pijáckou píseň, vlasové studio LVÍ HŘÍVA.









Také krásně zrekonstruovanou chaloupku, ale i zpustlý objekt s komickou cedulí.







A na kopečku tam stojí kostel sv. Anny se hřbitovem, na kterém údajně odpočívá i Aedh Ruadh, dávný irský král.