Čtvrtek 15. 8. 2013
Původním hlavním cílem tehdejšího autovýletu byla známá stolová hora
Ben Bulben v hrabství
Sligo. Člověk míní, počasí mění! Ale nepřeskakujme! První zastávku jsme učinili v
Donegalu, bývalém hlavním městě stejnojmenného hrabství. Město je to nevelké (asi 2600 obyvatel) s trojúhelníkovým náměstím, kamenným obeliskem, se starým kamenným kostelem, kamennou hospodou, kamenným hotelem a kamenným hradem s kamennými věžičkami na nárožích.
Skoro všechno je tu kamenné, dokonce i moderní katolický kostel sv. Patricka.
Mimochodem: Tady prý pobýval svatý Patrick v zajetí a sem se později vrátil a pokřtil první pohany z klanu
Connaill. Proto mají ruku s křížem
v městském znaku.
Jedeme dál. Ještě krátká odbočka na poloostrov
Mullaghmore, z nějž je údajně nádherný výhled na Ben Bulben. Pravda, jsou tam skaliska, která se dají fotit zprava zleva a ze kterých se dá spadnout jako nějaký Doherty v září 1996.
Je tam také odpočívadlo pod
dračinkami (cordyline australis) co vypadají jako palmy, a nesmí se tam krást kytičky.
Fouká tam příšerně vítr a Ben Bulben je vidět jenom takhle:
Příroda se nám za to omluvila krásnou duhou.
Jeli jsme středem poloostrova do vnitrozemí, když nás donutil k zastavení úžasný pohled. Scenérii vzápětí vylepšila přiběhnuvší krasavice. Ten zámek se jmenuje
Classiebawn. Bydlíval v něm lord
Mountbatten, bývalý generální guvernér Indie. Pánové z IRA mu v srpnu 1979 dali do jachty bombu. Vybouchla úspěšně, lord a tři bříbuzní zabiti, další tři zraněni.
V blízké vsi jsme ještě byli přepadeni dvěma hafany. Ten levý měl poněkud tragický výraz.
Dorazili jsme do
Drumcliffu. Silnice prochází surově středem starého kláštera, takže pahýl věže (blesk v roce 1396) zůstal na jedné straně a hřbitov na druhé.
Klášter založil okolo roku 575 svatý
Colmcille. Vysoký kříž pochází z 9. století; přesto je pěkně zachovalý.
Hlavní strakcí je tu však hrob Williama Butlera Yeatse.
Zazírali jsme na hrob v tichém usebrání a odebrali se do kostela. Zrovna tam paní průvodkyně kázala nějaké výpravě. Prohlédli jsme si zajímavé desky na zdech, pestré varhany a uznale pokývali hlavou nad ústředním topením.
Když jsme vyšli ven, začaly se dít věci! Do hřbitova vtrhla z bočního vchodu parta divoženek s pestrými paraplaty.
Za veselého povykování se dámy shlukly u Yeatsova hrobu.
Okolo běhal kameraman a točil. To už jsme dávno poznali, o co běží: Jsou to finalistky světové irské soutěže krásy a úžasnosti
Rose Of Tralee! V roce 2011 Věra na onom festivalu dokonce účinkovala.
Když byl hrob mediálně vytěžen, začali ostatní chlápci z doprovodu organizovat sestavu pro skupinovou fotografii. Dívky se všelijak vrtěly, ale nakonec se fotografie zdařila.
Potom krásky odjely, Věra si vyfotila náhrobek s iniciálami IHS v keltském provedení a já zamířil fotoaparát na
Ben Bulben. Výsledek máte zde:
Stolová hora nám není souzena, jeďme!
Do Sliga je to jenom osm kilometrů, takže jsme tam byli coby dup. A hle! Konečně Ben Bulben, ovšem jenom namalovaný na zdi útulného baru
The Swagman, v němž jsme poobědvali. Tedy spíš polunchovali. Kromě stolové hory tu také propagují Yeatse nad stolkem s příbory.
Poté jsme navštívili zdejší kostel s pestrým interiérem, stanuli v obdivu nad luxusními cedulemi s názvy ulic a po pozdravu z domova pokračovali
dál.
Nejprve po silnici N16, pak po severním břehu jezera Glencar, kde jsme učinili krátkou zastávku u zurčícího vodopádu. Cestou zpátky se naše romantické duše ještě potěšily pěnícím potokem a starým mostem.
Další pokus o vyfocení Ben Bulbenu z jiné strany dopadl takto:
Chm. Stolovou horu neuvidíme.
Poté, co jsme překonali překážku v podobě maníka s obřím lízátkem, jež mělo naštěstí i zelenou stranu, a projeli
Manorhamilton, zastavili jsme u jezera
Melvin, které mi připomínalo jihočeský rybník s chatami
okolo.
Pak už jenom necelých 10 kilometrů přes britské hrabství
Fermanagh a zpátky do republiky, do poslední dnešní zastávky.
Tou byl
Ballyshannon.
Hned po opuštění auta jsme spatřili hospodu zvláštního jména:
Pochybný Reillyho pub. I reklama na Guinness byla neotřelá. A vedle byla ještě pestřejší provozovna.
Došli jsme na náměstí, kde uprostřed poskakuje bronzový chlápek s kytarou. Je to
Rory Gallagher, který se v
Ballyshannonu v roce 1948 narodil. Více o něm česky
zde a anglicky
tady. Jak je v Irsku zvykem, pyšní občané města mu postavili krásnou sochu.
Ondra využil příležitosti, zesílil zvuk a zahrál si s tím kytarovým velikánem čtyřručně.
Rád by ho následoval, ale ne jako hvězda na nebi, raději jako kytarová hvězda na Zemi.
Ještě pár pozoruhodností jsme v tomhle městě našli: podivnou radnici, luxusní hotel, pijáckou píseň, vlasové studio
LVÍ HŘÍVA.
Také krásně zrekonstruovanou chaloupku, ale i zpustlý objekt s komickou cedulí.
A na kopečku tam stojí
kostel sv. Anny se hřbitovem, na kterém údajně odpočívá i
Aedh Ruadh, dávný irský král.