V pátek odpoledne jsme vyjeli znovu na sever, okolo zálivu Swilly na poloostrov Inishowen.







Asi po padesáti kilometrech se před námi objevil kopec s pevností Dunree. Chránila jeden z důležitých přístupů do Irska už v historických dobách a nakonec bránila irskou neutralitu za 2. světové války.





Kromě krásného výhledu na záliv tu lze spatřit řadu zajímavostí: děla starší i novější, stabilní i mobilní, vojenské objekty zpustlé nebo využité pro různé expozice, většinou však v dezolátním stavu.















Dá se tu vidět i pěkná velrybí páteř:





Z horní části pevnosti je krásný výhled na moře a na vzdálený maják.





Na břehu pod námi jsou zbytky palebných postavení, použité jako odpočívadlo. Je to řada betonových základů s ocelovými drahami pro natáčení děla nebo s přírubou pro našroubování protiletadlového kanónu.









V celém areálu pevnosti se dá pohodlně chodit po značených okruzích, kochat se okolní přírodou nebo pohledem na starou pevnost shora.









Ta stojí na odděleném ostrově a je v ní muzeum, před muzeem mina, na skále roura (snad ekologický odpad?), a na prťavém ostrůvku vedle cosi betonového.









Dali jsme si kafe v prodejně suvenýrů. Pomalejší obsluhu jsme ještě nikdy nikde neviděli. Ten chlap to kafe teprve vymýšlel a pak se s ním ještě laskal až do úplného vystydnutí. Toho kafe.






Pokračujeme dále na sever krásnou silničkou mezi kopci Raghtin More a Bulbin a snažíme se neporazit nějakou ovci.







Otvírá se krásný výhled na kopečky Inishowenu. Dopravní značka prozrazuje zálibu místního obyvatelstva v brokovnicích.





Nenecháme se zastrašit a pokračujeme krásnou pahorkatinou. Míjíme důkaz, že to Irové se zalesňováním myslí vážně





Líbeznou krajinou jsme pak dorazili do Carndonaghu.





Velkou katedrálou v pseudorománském slohu se rozléhaly zvuky jakoby se někdo válel po varhanách a nějaká ženština k tomu ječela. Ukázalo se, že to jakási profesorka zpěvu učila místního varhaníka doprovody k chystanému koncertu v rámci pěveckých kurzů. Přísedící frekventantky se jí za zády pošklebovaly. Já taky. Ale dvě věci tam měli pěkné: svatého Františka a sud se svěcenou vodou.










Pak jsme jeli kolem Trawbreaga Bay podél pastvin a zírali na protější břeh.





Zastavili jsme v Knockamany na parkovišti, kde dul mocný vítr a ze skály se nabízely pohledy na pláž a osamělý hřbitov.











Na parkovišti tam stojí zvláštní pomník s provrtanou dírou. Fotě skrze tento otvor zjistil jsem, že osa otvoru míří na jakousi skálu v moři. Proč, nevím; takže nasednout a hbitě na nejsevernější bod Irska!










Severní břehy Irska jsou divoké, cesta z kopce do kopce, sem tam farma, na které bych nechtěl bydlet. Někde trochu dál za obzorem je asi severní pól.









Jsme tu správně: odbočka doleva na Banba´s Crown.



Ano BANBA, na ceduli byla chyba! Banba je postava z keltské mytologie: dcera Ernmas, matky bohyň z národa Danann. A De Danann je také irská skupina, kterou jsme viděli loni v Clifdenu. A tady už naše bohyně seděla na koruně své keltské kolegyně a zírala do dálky:





Pod vrcholem skály je parkoviště, kde končí asfaltová silnice.





Na skalách jsou zbytky betonových objektů a zdí, kterým vévodí věž. Jsou to pozůstatky telekomunikační stanice, kterou za druhé světové války tajně postavili Britové se souhlasem Irska ke sledování rádiového provozu německé armády. Irové přeci jenom nebyli úplně neutrální! :o) Angláni měli z tohoto mysu severní Atlantik jako na dlani.











V současné době používají Malin Head všelijací sportovci jako start a cíl, a to nejen pro cyklistické závody, ale i pro kuriózní jízdu parních traktorů.





Jak takový traktor vypadá? Takhle ↓ To je přímo ten, ↑ o kterém se zmiňuje pamětní tabulka.





Kromě různých trosek se na Malin Headu překvapivě najde i stánek s občerstvením!



A co s námi málem šlehlo? Ceny! Kde u nás dostanete presso za 1 €?





Nakoupil jsem, posvačili jsme, i barmanka si dala kafíčko.







Romantická chvíle. A nad tím kroužil pták. Pak jsme ještě chvíli fotili a Ondra s Tomem se šli podívat pod skálu.







Na tom úplně nejsevernějším místě je palouček s vlasteneckými nápisy z kamínků. Pak jsme si všimli, že na severním břehu je lákavá pláž.





Naskákali jsme do auta, projeli osady Ballyhillin a Ballyhillion (to jsou jména, co?), minuli šedého osla a bílého osla a byli jsme tam.





Museli jsme ovšem přelézt ostnaté dráty a opatrně se spustit po zarostlé stráni.





Pláž se táhne od Banba´s Crown ke skále podivných barev a není písčitá.





Je plná oblázků všech velikostí, neuvěřitelně pestrých, flekatých i šekatých.











Byli jsme tam skoro sami. Věra vyndala z tašky ručník a začala do něj sbírat. Mladíci se přidali, Tom se posléze vrhl do vln.







Podvečerní romantická idyla, asi takhle:


Všemu krásném však jest jednou konec. Tom prchl z vln, Věra s Ondrou zkompletovali kořist.



Máme zásobu oblázků na dlouhá léta.



Vrátili jsme se okolo bílého kostelíka podél zálivu napříč poloostrovem Inishowen.





Ještě kratičká zastávka v Quigley´s Point s vyhlídkou na Lough Foyle, pak kráký průjezd Severním Irskem okolo Derry a už jsme skoro doma.



Hezký den to byl!