Dostatečně nabaženi Irskem z minulých výletů rozhodli jsme se tentokrát pro Skotsko. Použili jsme osvědčený způsob dopravy, tedy vlastní auto. První etapa měla jenom dvě zastávky: Raststätte 1 und Raststätte 2 pánbůvíkde na dálnici v Německu.





V podvečer jsme dorazili do cíle. Hotel XtraGleis, tedy Zvláštní kolej, je opravdu zvláštní. Když jsem jej našel na internetu, myslel jsem, že je to přestavěné staré nádraží na zrušené trati. Ve skutečnosti ta budova obsahuje funkční železniční zastávku i hotel; těsně kolem sviští vlaky po dvou kolejích!





Naštěstí jsou pohodlné pokoje umístěny na odvrácené straně s výhledem do krásného parku. V přízemí je restaurace, v níž nám bylo povečeřeti. Kolej v podlaze směle zatáčí do recepce a na chodbu.







Proboha, vlak! Naštěstí jenom namalovanej. Všechno v ajznpoňáckém stylu, dokonce i držák na účtenky.






Šli jsme na procházku. Němečtí fotbalisté právě vyhráli skupinu G na mistrovství světa porazivše USA, takže fangliček bylo všude plno. Hörstel je velmi hezké městečko s architekturou ovlivněnou blízkým Holandskem.





Všude upravené rostlinstvo, někdy i podivné. Tohle je araucaria araucana, čili blahočet chilský. Tento pravěký strom uvidíme během naší cesty ještě několikrát. Nakoupili jsme levné, leč dobré víno a uskladnili je.





Procházka pak pokračovala kolem dětského hřiště do centra.





Krásná kaple, krásný kostel a domov seniorů v Česku tehdy nevídaný.










Svištíme skrze Holandsko. Jízda probíhá bez problémů; hlavně proto, že nenaviguji já, ale Míla (to je ten GPS přístroj vpravo nahoře).



Míla se jmenuje proto, že se nám tak při uvedení do chodu představil :o) Já ho jenom kontroluju, Věra nenadává mně, ale jemu. Ta cedulka JEDU VPRAVO → má na druhé straně napsáno ← JEDU VLEVO. Důvtipný čtenář jistě chápe účel této pomůcky. Po přistání v Anglii Věra cedulku obrátí.



Času jsme měli dost, Holandsko není moc veliké. Zajeli jsme si do městečka Alkmaar, kde se každý pátek konají sýrové trhy. Vjeli jsme, vedeni Mílou, do centra a auto odložili do parkovacího domu.





Byl pátek, hned za rohem trhy opravdu probíhaly. Náměstí plné zevlounů, chlapíci, kteří z radničních sklepů vyndávají sýry a další je pak dopravují efektním způsobem přes náměstí do kamionu, který je schován za rohem.





Asi takhle:



Kolem diváků chodí prodavači a nabízejí. Věra neodolala.



Okolo náměstí jsou stánky a obchody se vším možným i nemožným.





V jednom z nich dělali i proslulé hranolky na belgický způsob. Vyráběli jich neuvěřitelná množství. Tady neodolal Ondra.





Pak jsme si ještě prohlédli staré město s kanály, úzkými uličkami a sklápěcími mosty.


V jedné uličce se procházeli a postávali jenom samí muži. Podivil jsem se. Po nahlédnutí do jedné z výloh jsem rychle schoval foťák. Nabízené živé maso bylo krásné, skoro nahé, pasák velký, silný, surový :o)



Cestu k přístavu občas přerušovala křižující lodní doprava.







A je tu IJmuiden: Ostrava, Havířov a Třinec pohromadě, to vše na břehu mořském. Hledáme tuto kocábku:





Míla ji našel a šel spát. Za neustálé pozornosti racků chechtavých čekáme ve frontě. S potěšením konstatujeme, že do lodě strkají jídlo a prádlo otvorem na boku, takže budeme mít veškerý komfort.









Do Británie se chystá spousta motorkářů. Někteří nevypadají příliš sportovně, tenhle se ani nemohl vyšvihnout do sedla:





No, už je tam! Konečně nás loď pohltila.





Uložili jsme si věci v kajutě a hurá na palubu! Výhled na ocelárny, na maják a na moře. Vlajka dánské trajektové společnosti se nám vesele třepotá nad hlavami.












Zpátky do kajuty, řidička touží po panáku. Přivoní, šup tam s ním, ááách!





Je to dobrý, záchranný člun máme přímo pod oknem.





Vypluli jsme. Na palubě jsem potkal nejen lodního důstojníka, ale i prvního skutečného Skota s nádhernými licousy.





Následovaly úžasné scenérie: moře v zapadajícím slunci poprvé, podruhé, potřetí, za lodí brázda.














Sobota dopoledne, podpalubí, Newcastle upon Tyne. Za námi krásný sporťák, před námi se ruské dámy snaží procpat s psíkem do svého auta. Klaustrofobie.



Nakonec jsme se vyprostili, vylodili, odbavili a hbitě vyjeli (vlevo!) na sever.



Na hranici Skotska je to jenom čtyřicet šest mil, takže zanedlouho jsme u silnice spatřili poslední anglickou hospodu a vjeli do Northumberlandského národního parku. V červnu a v červenci tu prý pořád prší. Bylo krásně.







I na opravovaném úseku vozovky jsme měli zelenou. Pánové tam jenom cosi drobného kutili. Jeden dělal, druhý koukal a dva řídili dopravu. :o)








Po předchozích zkušenostech ze Severního Irska jsme byli zvědavi, zda je skotská hranice nějak vyznačena. Takže ještě poslední zatáčka - a hle!



Šťastný národ, kerý má na hranicích místo ozbrojených chlapů stánek s občerstvením!





Nechybí parkoviště s dalekým rozhledem a obrovitý hraniční šutr.



Když posléze přijel autobus s turisty, vylíhl se i dudák v kiltu. Dudal vehementně, turisté fotili.






Kamion glasgowské firmy Tunnock´s, patrně plný proslulých karamelových pišingrů stál opodál a řidiči se občerstvovali.



A za kamennou zídkou se ve skotském větru plandal originál skotský bodlák. Stal se symbolem prý poté, co nějací vikingové chtěli přepadnout skotský hrad. Bosi se plížili v noci přes hradní příkop. Netušili, že místo vody v něm mají proradní Skotové hustý porost bodláků. Útočníci zvolali „AU“ a prohráli bitvu.






Jeli jsme dále na sever, minuli zříceniny kláštera Jedburgh a záhy už nám kynuly v ústrety vrchy kolem Edinburghu.





Blížil se Arthur´s Seat (Artušovo křeslo) v Holyrood Parku. Vrch, který se mi po několika dnech stal málem osudným.



Dojeli jsme k chaloupce, ve které jsme měli týden bydlet, a paní bytná nás seznámila se sítí místních autobusů.





Chechtali se nám racci chechtaví. Tento exemplář nám i nadával a podnikal na mne nálety.




Později jsme zjistili, že to byla paní racková, která měla za komínem miminko.