Fort William, nádraží. Připadal jsem si jako Harry Potter, když měl poprvé jet do školy. Jsou tu ale drobné odchylky: vlak odjíždí z 2. nástupiště, nikoli z 9¾, nemuseli jsme projít zdí, ale přišli jsme dveřmi jako ostatní mudlové, nejedeme z Londýna, ale z Fort Williamu a nejedeme do Bradavic, ale do Mallaigu. A asi také nepojedeme tak rychle, jak by tenhle vůz mohl: 100 MPH = 161 km/hod.





Vlak tam stál, ještě měli volné jízdenky. My jsme si je koupili dávno předem přes internet; teď jsme jenom museli najít svá místa. Povedlo se to až na druhý pokus, neboť britské číslování sedadel je zcela jiné než naše.





Zákaz používání toalet ve stanicích je však stejný. Usedli jsme, jedeme, vezou mi kafe, Věře čaj.







Všichni fotografují přírodní krásy, kolem trati zase zevlouni fotí vlak.





Po více než hodině jízdy zastavujeme v Glenfinnanu a probíhá křižování, které jsme viděli včera zvenčí.



Asi za čtvrt hodiny míjíme jezero Eilt a po další půlhodině krátce zastavujeme v nádražíčku Arisaig, nejzápadnější železniční stanici Spojeného království.








12.20, konečná. Všichni se vyhrnuli ven z vlaku, málem jim nástupiště nestačilo.







Uvítal nás místní Šporcl s modrými houslemi. Vrzal příšerně. Pak jsme nalezli knihkupectví, patrně nejmenší na světě. Odešli jsme bez úlovku.





Někteří spolucestující z vlaku posedávali na lavičkách a krmili se, jiní pobíhali kolem a žasli nad cenami v hospodách, které tam jsou vyšší než velké.







Městečko je prťavé. Po shlédnutí zavřeného salónu krásy a několika lodí v malém přístavu jsme zakopli o stojku s nabídkou, které nešlo odolat:



Rybička s hranolky za necelých šest liber, no nekupte to! Objednali jsme vytoužený pokrm v suterénní kuchyňce a čekali jsme.







Už je to tady. Bylo to čerstvé a dobré, i když poměr ceny a výkonu bychom si představovali příznivější.





Kolem nás se motaly zvláštní týpky a skotský průvodce.





Jediným pozitivem naší návštěvy Mallaigu bylo, že Věra koupila v antikvariátu knihu, kterou několik let sháněla. Zpátky na nádraží. Je dost času na prohlídku vlaku.



Vůz první třídy má luxusní interiér.





Za ním je jedna 2. třída, pak bufetový vagon. Následuje vůz s obchodem se suvenýry, kanceláří a čtyřmi kupé ve stylu Harryho Pottera. Zbytek vlaku tvoří tři vozy 2. třídy. Na nástupišti stál ještě další vláček.





A všude samý racek chechtavý. Nebo snad žebravý?



A jak se množí!






Jedeme zpět, už jsme u jezera. Fotil jsem já, fotila Věra.







V Glenfinnanu jsme se potkali s odpoledním parním vlakem a propukly fotografické orgie.





Zvláště poté, co jsme vjeli na proslulý viadukt.



Už jsme za ním. V 16.00 je po všem. Vítejte ve Fort Williamu!



Na YouTube jsem našel hezké polské video:





Středa dopoledne. Ačkoli ve Skotsku má pořád pršet, je krásně. Stojíme v Glen Nevis, kde se natáčely některé exteriéry filmů s Harry Potterem.



Nádherné kopce a lesy. Žádní lidé, jen plno ovcí.











Věra si odskočila a při návratu velmi vyděsila malou ovečku, jež pak prchajíc mi málem vběhla do objektivu.





Je to tam vůbec velice fotogenické. Tak ještě vodopádek a popojedeme dál.







Potkali jsme se tam s oddílem skautů, kteří hrdinně skákali do potoka. Vypadalo to nebezpečně, ale hoši měli perfektní jištění.






Pak jsme zastavili u lesa. Kráčeli jsme pod vysokými stromy po cestě, která byla bohužel brzy přehrazena bránou s britsky slušným zákazem vstupu.







Prý tam až do září pracují.





Vyšel jsem z lesa a hle, podivné stavení, snad útulek pro ovce?





Velmi zajímavé zajištění střechy před větry!



Údolím teče řeka Nevis.



V její průzračné vodě jsme si umyli ruce a pak po tobogánovité silnici odjeli do horského střediska.







Píšou, že máme uznat riziko zimních sportů před zakoupením jízdenky. Uznali jsme je a jízdenky si koupili (byl červenec).





Kabinky čekaly...





Nasedli jsme a zastrčili končetiny dovnitř.





Z kopce byly krásné rozhledy. K dosažení lepšího výhledu jsme ovšem museli vyběhnout na Sgùrr Finnisg-aig (nezlomte si prosím jazyk!).





Byla odtamtud vidět konečná stanice lanovky, sněhová pole a masiv Ben Nevisu, nejvyšší hory Spojeného království (1345 m).







Tu se kolem nás začali rojit paraglidisté. Tenhle byl první:





Věra s Ondrou se pohodlně usadili a zírali, jak pánové sviští těsně okolo a vytvářejí malebné sestavy.







Cestou dolů k boudě jsme se ještě chvíli kochali pohledem z lavičky.



Paragladisté kolem kroužili jako supi.





Zajímavé tam bylo složení turistů: Často se vyskytovali různí orientálci.





Šli jsme si do chaty ulevit. Na chodbě řádil chlapec na lyžařském trenažéru, na WC měli důležité upozornění, zatím ne v ruštině.





Spokojeni jsme jeli dolů, cyklo-bikeři nahoru.







Pak jsme jeli po A82 a záhy odbočili na západ k řece Lochy. Na kopečku vedle silnice stojí Commando Memorial.





Tři stateční bronzoví vojáci tu zírají na vzdálené kopce.



Kolem pomníku se prostírá zahrádka s upomínkovými deskami a různými předměty.







I lavička má na sobě štítek.



Jack se aspoň dožil úctyhodného věku, Whisky dopadl hůř:





A také jsme objevili jméno, jež známe z literatury. Tenhle Tom Sawyer ovšem ukončil svá dobrodružství v Afghánistánu deset měsíců po svatbě. :o(






Přejeli jsme Kaledonský kanál po úzkém mostku.





Chvíli jsem zkoumal vozovku a ocelovou dráhu vedle:





Ten most byl otočný! A vzápětí ho za námi zavřeli, obsluha vzala za páky a most se otočil až na doraz.









Z plavební komory vypluly lodě a kolem otočeného mostu pokračovaly do další.





Představení skončilo, skončil i další krásný den.



Cesou kolem Lochy se ukazoval Ben Nevis v plné kráse. Hned byl v mracích, hned se koupal ve slunci.