Stihli jsme to! Na nádražíčku Glenfinnan stál vlak, kterým jezdil Harry Potter do Bradavic. Stará lokomotiva má pěkné jméno.





Mašinfíra vesele rozprávěl s fanoušky parní trakce. Proč tu stojí a nikdo nevystupuje?





Záhy bylo jasno, bude křižování! Přijel vlak v protisměru, stejný předek jako zadek, a zastavil.



Parní mašina se dala do pohybu, ale vyjela jen za výhybku.




Došlo mi, že parní vlak je moc dlouhý a nevejde se mezi výhybky. Proto jsou nuceni dělat manévr, který stál život Caseyho Jonese v USA (viz můj článek ZDE). Pak pravidelný osobní vlak odjel, turistická souprava zůstala stát vystrčená trochu za nádražím a výletníci z ní konečně mohli vystupit a vrhnout se do shopu a do bufetu.






Prchli jsme s vědomím, že v následujícím dnu budeme v tom vlaku my; už jsme měli koupené jízdenky. Pak jsme se šli podívat na proslulý viadukt přes údolí Finnan.



Romantika z roku 1901, velice působivé. Údolí končí v jezeře Shiel, na jehož břehu stojí monument.







Tady samozvaný Karel III, zvaný Bonnie Prince Charlie v roce 1745 shromáždil svou slavnou armádu horalů. Povstání skončilo o rok později v bitvě u Cullodenu, kde byli jeho jakobité během jedné hodiny zmasakrováni.





Poblíž stojí nedávno renovovaný kostel z roku 1873. Nádherné scenérie, půvabné kamenné detaily, obvyklý interiér, dřevěná jakobyklenba.









Vedle kostela jsme nalezli starý zvon pod provizorním přístřeškem.







Jeli jsme dál do vesnice Lochailort, a dál odbočkou po silnici teprve necelých padesát let staré. Minuli jsme ústí řeky Ailort a kolem stejnojmeného jezera přijeli do Glenuigu přímo k hospodě.











Byl tam boží klid, nádherné výhledy na moře. Věra se kochala, Ondra sbíral kdejakou žoužel.







Ještě pohled na moře a hrrr do hostince! Nabídka slušná, servírka hbitá.









Objevil se však vetřelec a zkoumal povrch našeho stolu.





Ne dlouho; vešel poněkud větší konkurent, takže místní pes raději couvl do svého pelíšku.



Velepes však záhy sklesl.






Pojedli jsme a pokračovali v procházce po okolí. Udírna byla v provozu.







Shora byl hezký pohled na zátoku a na pastviny plné ovcí.





Je tam i univerzální obchůdek. Šli jsme zpátky k restauraci a vyjeli výše do kopců.







Po zaparkování se Ondra přískoky a plížením přiblížil s foťákem blízko k beranovi, aby získal unikátní záběr.









Z nejvyššího bodu je krásně vidět zátoku Glenuig a horu Rois-Bheinn. Některé obrazy jsou až kýčovité.







Roste tam suchopýr a je tam krásně.





Ondra dostal záchvat básnické inspirace. Trhal si vlas, zatínal pěst, ve větrech vlál tvorbou zmučen.













Když se vzpamatoval, sjeli jsme dolů, opatrně mezi ovcemi. Na kamenité pláži byli staří známí od oběda.









Při družném hovoru nám byl oficiálně představen deerhound Finlay. Radostně předvedl svou zálibu v hrabání.



Nic nevyhrabal.





Ale našel si lepší zábavu, začal se bratříčkovat s Věrou.









Ta zkoušela, zda by jí mohl být oporou. Nemohl, moc nevydržel, zase lehnul.





Věra se raději uchýlila ke svým oblíbeným nožním koupelím. Zpátky do Fort Williamu jsme jeli kolem roztomilé chaloupky.







Konečně jsme objevili funkční palírnu Ben Nevis i s příslušným obchodem. S uspokojivým nákupem jsme pak odbočili k hradu Inverlochy a nečekaně se ocitli v lokomotivním depu.





Našli jsme tam naši starou známou a ještě jednu vyhaslou.





Až na druhý pokus jsme trefili hrad, je hned vedle. Hezké ruiny. Hbitě jsem fotil.