Sobota. Opustili jsme Vysočinu, Ondra pózuje před skotskou scenérií; to bude plakát! Nejkratší cesta do Newcastlu vede kolem Loch Lomond, známého ze stejnojmenné písně.



Vypadalo to tam romanticky.





A pak jsme svištěli po dálnici okolo Glasgow, kolem šílených větrníků a pryč ze Skotska.







Na kontinent nás vezla zase loď King Seaways, kterou tentokrát naplňovali zezadu.







V přístavu kotvilo všechno možné včetně vojenská kocábky a šífu na přepravu automobilů.





Zvědavé publikum zíralo na závěrečné fáze před odplutím. Tito pánové jsou připraveni přitáhnout na břeh vázací lano:





Tenhle člověk uklízí dánskou vlajku do truhlíku. Musela být podle předpisů vyvěšena na zádi během vyvázání lodi; King Seaways je loď dánská.



Kolem se motal lodivod. Zásobovací tunel byl odpojen.





Pak odpojili poslední lano a Britské ostrovy jsme opustili.





Vzdalovali jsme se zvláštním domům na břehu, nechali za sebou ústí řeky Tyne.





Viděli jsme stavby pro suchozemce neobvyklé: velké skladiště a suchý dok.





Okolo prťavého majáčku, který vypadal jako měsíční modul, intenzivně kroužil chlápek na vodním skútru.





Končí vlnolamy, Newcastle je za námi.



Záchranné čluny visely zase hned za okny, mohli jsme klidně spát.







Byla neděle, objevil se vlnolam u IJmuidenu. A ocelová holandská příroda, jedním slovem - nádhera!





Majáky a naváděcí věže, kotvící velelodě.







Nastavili jsme si na hodinkách středoevropský čas. Naše plavidlo učinilo složitý manévr a zacouvalo ke svému stání kolem výběžku, na němž byli shromážděni vítači.





Nechyběl samozřejmě racek chechtavý, ten se táhne, jak jste jistě vypozorovali, jako červená nit touto reportáží. Lana jsou připravena, přistáváme, vyjíždíme z podpalubí.





Trajekt čeká na další náplň.







Jízda Holandskem kolem zajímavých staveb po pětiproudé dálnici je pohodová, všichni jedou stejně rychle (většinou 110), nikdo moc nevychyluje.





V Německu je to divočejší, rychlost většinou neomezená, blbost některých řidičů také. Snad jenom harlejáci jsou v úplné pohodě.





Před městem Koblenz jsme překonali údolí Mosely po vysokém mostě. Za ním jsme sjeli obloukem k pravému břehu a už byly vidět vinice.





Tak, tady odbočit, ano, správně, a jsme v cíli.





Příjemný hotýlek.





Pak procházka k řece, po níž plulo cosi strašně dlouhého.





Krajina plná vinic, to je už tradiční zakončení našich spanilých cest.







Vedle hotelu měli zahradu s klecí plnou králíčků. Moji kolegové se nad nimi spontánně rozněžnili. Oni (králíčci) mají tak něžné čumáčky!



No papej!





Přímo z postele jsem zíral na šíleně modrou stěnu. Vítají mě. Jdu se oblékat. Jsem vítán i ve skříni.



Panebože proč, pořád? To welcome tam viselo snad i na záchodě. Chtěli jsme se podívat do města. Autobusy jezdily každou hodinu ve stejný čas. Ovšem kromě toho, ve kterém jsme přišli!



Nu, půjdeme na další zastávku pěšky.



Po Mosele pluly lodičky, slunéčko dávalo dozrát vínu a ejhle, už jsme asi v Koblenzi.





Sice teprve ve čtvrti Lay, ale je ještě brzy, tak vesele pokračujeme. Nasednem na další zastávce na autobus!



Smích nás v příští půlhodině přešel. Řeka se kroutila, nikde nic, téměř jsme běželi. Na další zastávku jsme dorazili s jazyky na vestách těsně před autobusem. Ten nás vysypal v centru města ve stanici Hauptbahnhof u nákupního střediska.





Tam jsme objevili úžasné čokoládové projevy fotbalového vlastenectví. Den předtím totiž Němci vyhráli mistrovství světa; co by asi dělali s těmi pamlsky, kdyby prohráli?





Cestou do centra jsme narazili na neuvěřitelnou kašnu. Jsou na ní všemožné potvůrky poťouchlého vzhledu; téhle někdo nasadil brejle:





A celé se to ještě ke všemu hejbá:


O kus dál byla další kašnička od téhož autora. Pokračovali jsme kolem zvláštního pomníku.



Oslavovaný pán byl 22 let premiérem země Porýní-Falc.





Došli jsme k soutoku Mosely a Rýna. Tady stojí obrovitý památník císaře Viléma I.





Ten člověk sjednotil Německo, porazil Rakousko a Francii a teď tam seděl na koni, celý bronzový, a pod ním francouzský cikán hrál francouzské šansóny.



Inu, Evropa. Hned vedle je stanice lanovky. Vešli jsme a po chvilce ji opouštíme v kabince směrem vzhůru.



Výhled na Rýn a postupně se rozšiřující panoráma centra Koblenze vybízejí k fotografování.













Nahoře, v parku u pevnosti Ehrenbreitenstein stojí zvláštní rozhledna, ze které je kromě hezkého pohledu na Viléma vidět v dálce jadernou elektrárnu Mülheim-Kärlich.





Zprovozněna 1986, odstavena 1988 (viz). Ještě pohled k pevnosti, pak procházka parkem.





Copak to tu je? Nu přece módní cvičítka, na kterých moji miláčkové okamžitě začínají zkoumat svou fyzickou kondici. Očividně se radují.











V parku se dá samozřejmě i odpočívat a roste tu echinacea (třapatka).





Konec radovánek, šup do stanice, jedeme dolů.





Zajímavý pohled na Rýn pod soutokem: To černé je voda z Mosely, to hnědé bahýnko z Rýna. Lanovku vymysleli dobře.






Oběd v restauraci Garten Eden pojal Ondra opulentně.



Kolem se motal drzý pták a obtěžoval hosty.





Interiér restaurace je zvláštní, na záchod se jde přes jezírko se živými rybičkami.







Na nábřeží se fotografovali svatebčané. Panna nevěsta, celička v bílém, byla velmi žádoucí.





Co jsme ještě viděli? Podivný kostel, auto se zajímavým číslem, pomník J. Müllera a kašnu zobrazující dějiny města.









Pod zvonkohrou je vchod do moderního kostela.





Mají tam smysl pro humor: Nechtěl bych teď být milým Bohem, modlí se papežové před tehdejším fotbalovým finále Argentina - Německo.



Na nádvoří radnice je socha, před ní mokrý flek.



Plastika zobrazuje chlapečka. On snad salutuje? Jejda!



Plive! Každé tři minuty, velkým obloukem.



Ćekali jsme pak na autobus, v nové tašce nové flašky. Jakýsi místní aktivista, asi vychovaný ještě v Hitlerjugend, na nás poslal policii, patrně se domnívaje, že jsme Slované, kteří se chystají k pouličním orgiím. Rameno zákona hbitě přijelo a společně s námi se vesele zasmálo. Nemuseli zasahovat a mohli si započítat úspěšný výjezd. A toho dědka patrně už znali. :o)





DOSLOV:  Ano, ve Skotsku bylo moc dobře. Nepříjemně pršelo pouze jednou za celých čtrnáct dní a kromě toho, že jsme viděli spoustu uměleckých, historických a přírodních pamětihodností, získali jsme i pěknou kořist.



Nejlepší poměr ceny a výkonu je v obchodu na trajektu. Kromě whisky můžeme vřele každému příštímu návštěvníkovi Skotska doporučit i koření, najmě Květy Skotska, mají velmi zajímavé složení.





I pěkný tartan se šikne.



Problém jsme měli s penězi. Ano, samozřejmě je jich vždycky málo, ale to nemám na mysli. Jde o bankovky; ty jsou ve Skotsku stejně rozmanité jako v Severním Irsku. Malá ukázka:





















Nejhorší je, že bankovky stejné hodnoty mají naprosto různé barvy. Při pohledu do otevřené pokladny v obchodě jsme měli dojem, že zíráme na numismatickou sbírku. Jak se v tom pokladní vyzná? Navíc se naskýtá otázka, zda tyto bankovky přijme nějaký obchodník mimo Skotsko. Platili jsme především jimi a pečlivě dávali stranou britské libry s Alžbětou. Sichr je sichr.



Na odlišnosti od Anglie narazíte ve Skotsku každkou chvíli. I takový skaut má šátek s tartanovým vzorem. Také nás překvapilo, že všechny dopravní ukazatele jsou důsledně dvojjazyčné a Scottish Gaelic, čili Gàidhliggae je vždy navrch.