Pěšky do kopce. Vzhůru na Arthur´s Seat, Artušovo křeslo, stolec či sesli! Nejprve je nutno překonat předkopec, pak pokračovat dál na hlavní vrchol.











Pod kopcem je palác Holyrood. Vlála nad ním královská vlajka, neboť tam zrovna Alžběta II. trávila část svého každoročního pobytu ve Skotsku.



Na druhé straně je zřícenina kaple sv. Antonína a překonaný předkopec.





Z vrcholu je vidět střed města a hrad.



Zatím dobrý, teď dolů. Vítr, prudký sráz. Zdola vyběhla stará paní, sotva jsem uskočil. Vzápětí upadla a ležela potlučená a v šoku. Věra s Ondrou ji resuscitovali. Bylo to tam nějaké divoké.





Potřebovali jsme se dostat na tu dolní cestu. Bloudili jsme po vršku, hledali. Ondra se vydal po jakési pěšině, Věra fotí mne a já ji.







Ondrova cesta se nám nezdála, lezeme touto:



























Věra fotila můj boj o život. Kdybych býval prohrál, prodala by to bulváru a použila jako dokument pro pojišťovnu. Tu cestu nám poradil chlápek, který mě tam nahoře přeskakoval. Asi to měl dobře natrénované. A byl poťouchlý.



Dál už to šlo hladce po schodech s výhledem na centrum a pak po louce pod skalami. Idylka.










Došli jsme zezadu k parlamentu. Moderní komplex pohltil i kus bývalého pivovaru.





Za parlamentem vykukuje palác Holyrood, v červenci nepřístupný, obsazený každoročně královnou.





Hle, hostinec! A pivo. To jsem rád, že jsem přežil!







Fotím si tričko. Podnik se jmenuje Kilderkin. Kilderkin je tradiční dutá míra, rovná se půl barrelu, neboli dvěma firkinům. Je však třeba rozlišovat beer kilderkin (18 gallonů), ale kilderkin (16 gallonů) a imperial kilderkin (18 imperial gallonů); je to prosté, viz wikipedie.





V obchodu pana Singha jsme konečně sehnali holmesovskou čepici velikosti XL na mou hlavu. Pan Singh, jako správný Sikh, nám ji nechal přinést ze skladu v jednotě s Bohem.





Cetou ku hradu jsme potkali bronzového básníka Roberta Fergussona.





Na Královské míli najdete lecos: celoroční Vánoce, básníkovu hospodu, historický autobus, plnicí stanici a podivné postavy.











Je tam i hospoda, která nese jméno člověka, jehož osud se stal předlohou pro příběh Jekylla a Hyda, a byl v Edinburghu popraven. Údajně ho oběsili metodou, kterou sám vylepšil.



A bylo tam i strašidlo:



Hned za rohem měli u hotelu zvláštní ochranku. Ale proč ta policie a fotografové?.







Projelo auto se znakem Nejvyššího skotského herolda, jehož dvůr určuje heraldická pravidla.



On sám má pěkný znak a heroldi jsou náramní fešáci:



Jedna paní nám sdělila, že ve dvě hodiny pojede královna z Holyroodu na hrad na nějaké zasedání. Měli jsme ještě čas na návštěvu sochy Bobbyho.



Ten prý hlídal celých 14 let hrob svého pána. Když ohlásili jednu hodinu výstřelem z děla, zašel si vždycky do téhle hospody na lunch:





Moc dojemné! Teď už čekáme, s námi dav za mírné policejní asistence.









Z okna už asi něco vidí. Projíždí postupně tři motocykly, pak limuzína, v ní Alžběta a Philip.







Lidé radostí šílí.






Rozdělili jsme se: Věra šla do knihkupectví, Ondra do prodejny hudebních nástrojů, já na hrad kolem dudáka, který učil černocha na dudy.





Na promenádě před branou do hradu čekalo pár lidí a policie.





Před branou byla nádherná stráž. Kombinace kiltu, moderního samopalu a barvy pleti obou vojáků mě fascinovala.



Každých deset minut takhle pochodovali:



Všechny nás pak diskrétně vypudili před hrad. Vyjela jedna motorka, hned za ní limuzína, v ní královna a vévoda, v dalším voze dáma a kdosi se šavlí.










Dole pod hradem jsem potkal černý autobus s nápisem LONDON NECROBUS. Jízdenky na duchařské projíždky tímto vehiklem si můžete zajistit ZDE. My jsme jeli obyčejným.





Unavení, spokojení. Přede mnou seděla jakási Zuzanka.