Stojíme před hradem Dirleton. Hned za vstupní brankou začínají zahrady, kde i bodlák je okrasně vypěstěn.







A co je, probůh, toto? Inu, obří kamenný holubník.





Dá se vlézt dovnitř a podívat se na komůrky pro holoubky.





Opatrně vylézáme a jdeme dál parkem.





Našli jsme hlavní bránu. Hrad dříve vypadal takhle:





Dnes je to zřícenina, ale velice pěkně upravená. Nahlížíme do studny, procházíme se po zbytcích velké jídelny.







Z perfektní informační tabule zjišťujeme, že toto je kamenný buffet, ve kterém hradní panstvo vystavovalo rodinné stříbro:





Podobných cedulí je na hradě mnoho. Zachovaly se tu zajímavé detaily; ta svislá díra sloužila k házení čehokoli na hlavy vetřelců v bráně.



Málokdy jsou na hradech k vidění sklady. Prohlédli jsme všechno, lezeme ven.





Pak postranními schody do parku, kde jsme zastihli ošetřovatele kroketového hřiště při pilné práci.





V parku rostou krásné stromy. Opět narážíme na blahočet s pichlavými listy.







Ještě pohled na půvabné zákoutí s lavičkami, nakouknout do shopu ve vrátnici a ven.








O kousek dál na východ v městečku North Berwick mají Seabird centre, tedy Středisko mořských ptáků. Britové tu holdují svému rozšířenému koníčku: pozorování ptactva.



Ovšem tenhle pozorovatel je poněkud bronzový.





Je tu k vidění zbytek stařičké kaple a upomínka na bombardovací jednotky britské armády, které za 2. světové války potápěly německé lodě.





A tady nám někdo mává a je též bronzový.



Papuchalkové mají do návštěvnického centra vstup zakázán, proto jsme tam žádného živého neviděli. Zato tenhle nám vyrazil dech:





Další kuriozity: nové využití pro starou telefonní budku, blok kamenných domů s neuvěřitelným provedením odpadů a veřejné záchody, které opakovaně vítězí v národní soutěži.












Míjíme vyhaslou sopku North Berwick Law, chceme se podívat na hrad Tantallon.



Po zjištění, že se musí zaplatit vstupné už v místě, ze kterého není na hrad ani vidět, jsme se spokojili s pouhým nakukováním přes živý plot.



O kus dál, u osady Belhaven je obrovská pláž.







Vtéká tu do moře říčka Biel Water. Přešli jsme ji po lávce a capeme v písku.



Voda a vítr na něm vytvářejí zajímavé vzory:







Věra zula boty, vyhrnula kalhoty a počala se brodit.





Fotila mne, já fotil ji, pak jsem natáčel řádění živlů:






Měli jsme písek všude. Na pláži se najdou i zbytky řas a různých podivností.







Tak ještě daleký pohled na rozloučenou s krásným místem, zpět přes můstek, zpátky do Edinburghu.










Měníme působiště. Vedle výpadovky M9 se vzpíná obrovitá Kelpie, jedna z mnoha, které vytvořil Andy Scott jako turistické atrakce.



Kelpie je mýtická vodní potvora, která škodí lidem. Občas prý leze na břeh, promění se v krásku, jak ukazuje obraz Herberta Jamese Drapera, a svádí mladíky, které pak topí — a žere!!!






Náš GPS navigátor Míla nás dohnal až na konec dálnice M9 a pak po úzké zkratce B824 směrem na Doune. Díky tomu jsme si mohli prohlédnout u této silničky stojící památník Davida Stirlinga, zakladatele jednotek SAS za druhé světové války.



Bronzová socha se dívá na vzdálené hory, obklopena tabulkami se jmény příslušníků bojových jednotek.





Podobu zachytil sochař věrně, boty jsou jako živé.





Záhy jsme uviděli první jezero: Loch Lubnaig. Osamělý muž tam kráčel do vody a poté plaval; patrně hledal místní Kelpie.







Blížili jsme se k horám. Občas jsme zastavili a žasli nad krásnými výhledy.







Pak se objevil most přes Loch Leven a kolem jezera Linnhe jsme dorazili do Fort Williamu.







Byli jsme v cíli. Pronajatá chaloupka se jmenovala asi Hlodášový vrch, stráň, či kopec. Zkrátka pozemek se žlutými květy čehosi.





Útulný obývák s kuchyňským koutem, ložnice s nepohodlnou postelí.







Kuriózní artefakty, perfektní výhled z okna, koncový drink.







Do města se jde s kopce a pořád s kopce, kolem motýlkového záhonu.







Šli jsme hlavní třídou a chvílemi žasli: čínská restaurace Hvězda Vysočiny nabízí pestrý a snadný výběr jídel, ostatně posuďte sami:





I navečer jsou otevřené obchody s whiskou. Inu SKotsko.





V zapadajícím slunci vypadá dobře kostel, nádraží i Loch Linnhe.







U téhle cedule začíná cesta nahoru. S nákupem v batohu jsem tam málem nevylezl...




Ve Skotsku prý v červenci stále prší. Byla neděle, pořád krásně. Prohlíželi jsme si město.



Tenhle pán v kiltu je DOMHNALL CAMSHRON LOCH-IAL MAC DHOMHNAILL DUIBH, 24. náčelník klanu Cameron, zemřel roku 1905.



A toto je smutný skotský voják na památníku padlým ve druhé světové. Chtěli jsme najít palírnu whisky Ben Nevis, šli jsme dál po silnici ven z města. Tam někde měla být podle prospektů.





Á, tady! Ale ne, všude pusto, klid.





Až kousek dál při silnici byl veleobchod se suvenýry všeho druhu včetně kýženého moku v různém provedení a balení.



Později jsme zjistili, že fungující destilérka je ještě dále od města.



Vrátili jsme se přes hřbitov, z jehož brány lze seznat, že různí Cameronové tu úřadují po staletí.





Zmožena únavou Věra sklesla. S cizím chlapem. Bronzovým.