Kousek od našeho bydliště zastavuje autobus číslo pět. Nasedli jsme do něj, vylezli na horní palubu a nějakou dobu zápasili s mořskou nemocí.




Vystoupili jsme u Theatre Royal Baru, jehož fasádu zdobí parta trubačů.





O kus dále jsme potkali dvě žirafy. Jsou plechové. Jejich autorka se nechala inspirovat básní Roye Campbella, kterou si Věra opsala a posléze přeložila.











Pod žirafami seděl na schodech stařec, měl na sobě kilt a zimník. Kousek dál ležela obrovská noha v sandálu a pak jsme dorazili k pomníku Sherlocka Holmese.







Ten tu postavili na památku A. C. Doyla, prý se narodil někde poblíž. Věra přeložila řadu jeho neholmesovských povídek, ale přesto si ráda před sochou proslulého detektiva zapózovala.





Na protilehlém rohu je hospoda, pojmenovaná po Doylovi. Zda do ní chodil jako student na pivo? Nepodařilo se zjistit.






Další velesocha stojí proti hotelu Balmoral: Wellington. Kráčíme po Princess Street kolem Livingstona, dudajícího dudáka a Waltera Scotta do parku s nádherným zeleným pažitem.












Přímo nad zhlavím Edinburského nádraží stojí Národní galerie.



Vstup volný, přímo z parku lze vstoupit do suterénu, dát si kafe a vejít mezi obrazy. Teprve uvniř jsme si plně uvědomili, že chodíme po jedné z nejznámějších světových galerií. Jen tak namátkou: tu Van Dyck, tam Gauguin, onde Cézanne a mnoho, mnoho dalších. Ufff! Fotit nelze, ale ledacos najdete ZDE.






Zcela obluzeni jsme se dali na další cestu kolem jezdecké sochy na památku Královských skotských dragounů. Rackové na ní kakají, jak vidno.



Podívali jsme se na letní scénu, kde se zrovna nic nekonalo, a dorazili na památné místo. Na některé z těcho laviček Věra totiž seděla v roce 1996 poté, co zjistila, že bude mít Ondru. Teď ho má a zírají spolu na hrad.







Když se pokochali, vylezli jsme na Princess Street a spatřili tramvaj.



V Edinburghu zrušili tramvaje v roce 1956 a od roku 2008 je zavádějí znovu; jde to pomalu a prodražuje se to skandálně. Při redakci této reportáže jsem zjistil, že i v roce 2020 se jezdilo pořád jenom z letiště do města na York Place. Zvráceně mě potěšilo, že nejen v Česku jsou takové problémy.





Stojíme na zastávce, čekáme na autobus. Hup do něj, zase oblíbené druhé patro. Jedeme kolem Sherlocka a pak bočními ulicemi, někdy docela úzkými, do přístavu.

















HMY Britannia byla spuštěna na vodu v roce 1953. Od prosince 1997 kotví v Edinburghu jako turistická atrakce.



Na jednotlivé paluby se chodí z obchodního centra na břehu.





Projdete kasou, zaplatíte a zíráte. Napřed výstava. Stříbrné obušky Vysokých konstáblů (High Constables). V 17. století to byli policejní náčelníci, teď jsou to ctihodní pánové a dámy, kteří se předvádějí při různých ceremoniích, často s královnou. Skutečné policii ale museli před časem vysvětlovat, že jejich pendreky jsou určeny pouze k obřadům.









A toto jsou uniformy lodní kapely. Mimochodem, posádka lodi čítala 220 námořníků a 20 důstojníků:





Královna na lodi hostila řadu celebrit včetně Václava Havla. Další exponáty jsou kuriózní:



Uprostřed je pádlo, kterým královna míchala vánoční pudink, vpravo pumpa na rum (každodenní panák byl zrušen v roce 1970).





Královský soudek jsme viděli později. Ještě procházíme replikou kormidelny a přecházíme na loď.







Prohlídka začíná na kapitánském můstku. Turisté jsou tu jako doma. Na horní palubě je k vidění fotka z poslední plavby a garáž s Rolls-Roycem. Brali si ho na cesty po světě.







Na zádi je prostor ke slunění. Lodní zvon a královský znak, lehátka, bar, pohoda.







Pak ložnice pro královnu a pro jejího manžela.



V této posteli lehával princ Charles s Dianou na svatební cestě:






Po lodi pobíháme s elektronickými audio-průvodci, které mluví česky! Pohodlné! Vše je označeno blbuvzdorně!







Jsme v důstojnickém klubu. Na ventilátoru leží vombat.



Toto zvíře v plyšovém provedení, dar věrných Australanů, královna věnovala lodním důstojníkům. Ti nevěděli nic lepšího, než s tím nebohým plyšákem hrát v klubu po službě tenis. Velmi anglické!



Večírky v důstojnické jídelně asi bývaly také mocné.






Teď trocha techniky. Rozvody elektřiny jsou úhledně uspořádány.







Kuchyně a velká jídelna.



Kolik se v ní asi krmilo potentátů a kolik pak sedělo s Jejím Veličenstvem u krbu!





Hráli jim na klavír, dříve pořádně přišroubovaný, aby nejezdil při vlnobití.






Když někam dopluli, sestoupila královna z paluby po zvláštním schodišti.





Na nižších palubách měli řadoví námořníci bar (piva jsou umělá!), ložnice a další skromné obývací prostory.







Posádka se musela převlékat několikrát za den, takže prádelna jela stále na plný výkon, aby prádlo bylo běloskvoucí. Královniny svršky prali zvlášť od neblahé události, kdy jí obarvili spodky na modro.





Vedle záchodků je lodní pošta.





A jsme na marodce. Je tu i sál, na kterém námořní chirurgové prováděli urgentní zásahy.





Někdy se dost vyblbli. Na břehu to všechno hlídá bronzový mariňák.





Ještě jsem nahlédl do strojovny, kterou po celou dobu provozu nikdy nemodernizovali! Úžasné.



A měli jsem dost, trápil nás hlad.





Během řešení těchto problémů jsme velkým vyhlídkovým oknem viděli něco připlouvat. Přistálo to, dlouhovlasý kapitán vysílal povely do kormidelny a do strojovny.









Dodatečně jsem na webu našel fakta: norská školní plachetnice Sørlandet právě dorazila do cíle své prázdninové plavby.







Jeli jsme zpátky autobusem k žirafám a pak šli pěšky kolem trubačů na zastávku autobusu číslo 5 na London Road.





Pardon, na Leopold Place; někteří Skotové se pořád chtějí od Londýna odtrhnout. Už přejmenovávali ulice. Chm. Měli jsme o čem přemýšlet cestou kolem New Restalrig Church of Scotland do našeho dočasného příbytku.