Po nudné jízdě Německem jsme zoufale bloudili v okolí Strasbourgu; domnívali jsme se, že Francouzi mají dálnice označené zelenými cedulemi, a tak jsme po nich vesele jeli. Silnice však byla užší a užší, ukazatelů bylo stále méně, náhle jsme byli znovu v Německu. Vrátili jsme se do Francie, odchytili nějakého trénujícího běžce a podrobili ho výslechu. Anglicky. Není pravda, že Francouzi odmítají mluvit anglicky; snažil se. Nakonec jsme to asi na třetí pokus trefili a posléze šťastně dojeli do hotelu v Dieffenthalu.





Jídelní lístek vypadal slibně, restaurace útulně. Interiéry měli vyzdobené alsaskými lidovými tretkami a obřím kyblíkem na šampus. Všechno tam bylo dřevěné, i vnitřek výtahu kryla starobylá prkna.







Rozpoutali jsme kulinární orgie a vypili první flašku dobrého vína na této požehnané cestě.






Ráno jsem se prošel po okolí: vinice, na obzoru hrad, ve vzduchu pták. Poprvé jsem viděl, jak pilní vinaři využívají každý kus úrodné půdy k pěstování suroviny na výrobu dobrého moku. Vinná réva jim leze skoro až do baráku.





Před další cestou jsme si ještě prohlédli nedaleké vinařské městečko Dambach-la-Ville. Je uzavřeno zachovalými branami, náměstí zdobí kašna s roztomilým medvídkem. Skoro všechny domy jsou hrázděné. A skoro v každém bydlí vinař, má pro zákazníky otevřeno a nabízí návštěvníkům dobroty.















Pak jsme jeli a jeli. U posledního alsaského města Sainte-Croix-Aux-Mines si můžete zkrátit cestu (jenom pokud jedete osobním autem) tenkým tunelem. Jedete sedm kilometrů dírou a jímá vás klaustrofobie.



Na konci je překvapení: závora a elektronický biřic. € 7,60!



Ale jste v Lorraine.



Pak už jsme zastavili jen dvakrát: u krásné kapesní pumpy a ve velice příjemné restauraci, jež nesla název PĚKNÉ DŘEVO Nebo LES? PAROŽÍ? Či snad KOCOVINA? Francouz by možná věděl. Dali jsme si kafe s dortíkem a zírali na krásné mosazné čerpací zařízení.










A pak už zbývala jen cesta po hezky značených silnicích do náruče naší hostitelky. Viděla nás ráda.