Poslední etapa. Na konci cesty k Rýnu jsme projeli několika obcemi, až jsme v té poslední spatřili vinice a v dáli první z mnoha hradů.





Jeli jsme kus podél trati a posléze se pod ní prosmekli uzoučkým tunelem k přístavišti přívozu.



Ten zanedlouho připlul.





Vypadal jako letadlová loď s postranní palubovou nástavbou. Nalodili jsme se a pluli. Věra si plavbu užívala; Rýn je široký, pluli jsme celkem dlouho.









A už se blíží Lorch, město vína na Rýnu. Stáli jsme první v řadě, byli jsme i první na břehu.





Popojeli jsme pár kilometrů proti proudu a zarazily nás až závory v Assmannshausenu. Železniční trati jsou na obou březích Rýna a protínají pobřežní obce zcela brutálně. Za chvíli vlak prosvištěl a my jsme dorazili k hotelu.







Z oken pokoje jsme měli zajímavé výhledy: na vinici a na fangli.





Cimra však ještě nebyla v ažúru, pobíhala po ní hausfrau s vysavačem, který měl ozdobně zauzlovanou hadici.



Hotel má vlastní garáž, takže náš miláček byl bezpečně uložen.






Věra s Ondrou odpočívali, já jsem zkoumal okolí. Každá ulička přes trať je opatřena závorami. Ty padají každou chvíli. Předtím nic neklinká, aby nebyl zbytečný randál, jen se rozsvítí červená. A už to sviští: vlak zprava, vlak zleva, třeba čtyři za sebou.







Na protějším břehu se tyčí hrad Rheinstein, nad naší obcí se táhnou vinice.






Zjistil jsem, že se na kopec nad námi dá vyjet lanovkou. Jakmile se moji kolegové vzpamatovali, využili jsme ji.



Prošli jsme lesem na krásnou vyhlídku: na druhém břehu město Bingen, nad námi trčí do nebe obrovská socha, která jakoby cosi vrhá směrem na východ.



Dočetl jsem se posléze, že to postavili na památku založení Německé říše po skončení francouzsko-pruské války v roce 1871. Je to GERMANIA, 10,5 metru vysoká. Nic nevrhá, jenom drží císařskou korunu a opírá se o imperiální mečisko.



Kdosi nás tam vyfotil, abychom měli památku.



Opouštíme sochu a sledujeme hrozící srážku lodí.



No, už!



Ne, minul. Naprosto v pohodě.





Jdeme vinicemi. Zatímco Věra zkoumá stupeň zralosti hroznů, o patro pod námi se pilně pracuje.





Pořád zíráme na úžasná panoramata: řeka Nahe, bingenské nádraží, strážní věž Mäuseturm.







Věra usedla řkouc: Mám strašnou chuť na víno, když to vidím... No, to musíme na hotel, pravil jsem.





Ale kousek za hradem Ehrenfelsem se vedle cesty objevila malinká chaloupka.





Vedle ní si čtyři mládenci dávali do nosu. Mluvili anglicky a volali, ať si přisedneme.



Chaloupka měla nečekaný obsah: po otevření dveří se objevila samoobslužná vinotéka.



Čtecím zařízením se musela protáhnout identifikační karta za účelem zjištění, zda člověka dostatečně vysoký věk opravňuje k chlastání. V kladném případě pak automat uvolní poklop. Pod ním stojí lahve dobrého, dobře vychlazeného vína. Skleničky se buď vrátí, nebo koupí za € 1,50. Peníze se vhazují do kasičky podle ceníku.





Bylo to jako v pohádce: něco si přejete, a ono se to vzápětí vyplní.







Poseděli jsme, popili dobrého vína, zasmáli se, a když jsme dopili, vrátili jsme flašku do bedničky.






Blížil se večer, ve vinicích bylo krásně.





Až by člověk radostí skákal! Sešli jsme do Assmanshausenu, povečeřeli v Selském šenku a ještě se chvíli procházeli.







Jak vypadalo v roce 2012 složení německého obyvatelstva, bylo patrné ze schránek na dopisy.



Pod obloukem duhy jsme si ještě počkali na vlak a pak u Rýnu chvíli poseděli na břehu.







Končil den a prázdné flašky čekaly na odvoz...