Po lehkém bloudění jsme dorazili na břeh bájné řeky Mosely, do městečka Grevenmacher. Hned u parkoviště je vinice a hlavní sídlo družstevních vinných sklepů.





Před skladem parkují náklaďáky na víno a přívěsy - pojízdné výčepy.





U vchodu do vinotéky mají tepanou ozdobu s cedulí k 75. výročí založení Družstevních sklepů vinařů grevenmacherských.





Že jsou machři, jsme se přesvědčili uvnitř. Ochutnávky jsou zdarma. Nač ukážete, to otevřou. Koupili jsme celý karton.





Jeli jsme kolem Mosely dál.





Všude vinice, do kterých lze bez překážek vstoupit. Na protějším břehu jsou vinice německé, mnohem menší, rozparcelované na kousky. Asi odmítají kolektivizaci. :o)





A jsme u dalšího družstva. Hbitě dovnitř a pečlivě vybírat!









Tento pán se nám věnoval velmi pečlivě (koupili jsme dva kartony) a doporučil návštěvu jejich nejlepších vinic na kopečku Koeppchen.



Tahle pěkná fotka vznikla díky tomu, že jsme omylem zabloudili na sousední vršek. Cestou na ten správný na nás vybaflo záhadné zvíře:



Nevíte, co to je? Ostříhaná lama.



Konečně jsme na správném vrcholu. Vévodí mu kaplička sv. Donáta, ochránce před hromy, blesky a špatným počasím.





A nad úrodným krajem vlaje vlajka velkovévodství lucemburského. Vinice jsou nekonečné, všude proti i po proudu Mosely.









Pod námi je město Wormeldange, do kterého lze i seběhnout po schodech. My tam sjeli autem. Hlad. Všechno v poledne zavřené! Jeli jsme dál, všude zavřeno nebo příliš draho. V Remichu jsme odbočili na Lucemburk a v Ersange — hle! Italská restaurace Scaramouche, šéf pravý Ital. Když mu Věra řekla, že to byly nejlepší tagliatelle jejího života, klaněl se po pás.







Hlavní město Lucemburska je malé, ale spousty lidí je navštěvují. Domy stojí na skále, všude málo místa. Parkuje se tam takto: postavíte auto do fronty před podzemní parkoviště, na kterém svítí nápis obsazeno. Časem se rozsvítí nápis, např. 2 volná místa. Závora se zvedne a pustí dvě auta dovnitř. Po několika přískocích pustí i vás. Vjedete do uzoučkého tunelu a jedete až šest pater dolů do skály.





Když jsme překonali záchvat klaustrofobie a vylezli ven, smála se nám tančící parta komediantů. Bronzová.



A o kus dál muzikanti. Bronzoví.



A ještě kousek - a byli jsme na náměstí. Velkovévoda. Taky bronzovej.





A takhle vypadá radnice hlavního města. Všechno je tu malé. I katedrála Notre-Dame není obrovská.





Vnitřek je zajímavý, je to směsice různých slohů a obsahuje celou sbírku zajímavých objektů.







Pod varhanami je přiskřípnutý dráček.





Venku stojí velkovévodkyně Charlotta (1896-1985), bronzová.



Bohatě ověžičkovaný velkovévodský palác byl zavřený a opuštěný, šéf měl dovolenou.





Vcházíme do dvora olného soudů. Mocné budovy s velkými nápisy, dokonce tribunál pro mládež a poručnictví a řada dalších.









Ty vázy jsou alegorií živlů, zleva OHEŇ - VODA - ZEMĚ - VZDUCH. Za všemi těmi soudy je plošina, ze které je krásný výhled – jak na staré město a na Kirchberg, kde jsou moderní budovy EU a filharmonie, tak na druhou stranu na známý viadukt.









Po návratu do města jsme zjistili, že pěší zóny jsou všude stejné.