Jsme u obce Kaub, nad námi hrad Gutenfels. Zaparkovali jsme zdarma, neboť stroj na placení byl nepřístupný. Kéž by to tak bylo vždycky!



U břehu čekala lodička, která nás hbitě dovezla díky těmto dobrým mužům na celní hrádek Pfalzgrafenstein.







Hned u vstupního žebře nás zaujal nápis, který blbcům vysvětluje, že tady je hradní brána.



Nápisy tam byly všude, odpovídaly názvům v tiskovině, kterou jsme vyfasovali. Ta byla česky! Více fotek najdete ve fotogalerii, omezím se proto jenom na zajímavosti.





V místnostech jsou původní podlahy.





Je tu i zachovalá pec, kde si celníci mohli péci čerstvý komisárek, a zachovalo se i kamenné ostění, o které si brousili meče.





Z věže bývala na každou stranu vystrčena dlouhá bidla s praporci; ty přikazovaly lodníkům přistát a platit.





Zachovaly se i spouštěcí mechanismy na padací mříž a na víko od hladomorny.





Pobavil mě starý stůl. Velice podobný jsme mívali kdysi v panelákové kuchyni.



Ze záchoda to padalo rovnou do řeky. Skoro.



V čele hrádku stojí zlatý lev, v pařátech třímá znak Ludvíka Bavorského. To byl ten pán, který tam kdysi nakázal vybírat clo. Střecha je plná věžiček.





Zíráme na Kaub, čekáme na loď. Už jede.





A jdeme zpět k autu kolem lodnických artefaktů. Další zastávku jsme udělali před městem Sankt Goarshausen, nad nímž se vypíná hrad Katz.





Jsme tu hlavně kvůli Lorelei, bájné víle, známé zabíječce lodníků. Nějakou chvíli seděly na skále dvě.





Je odtud pěkný pohled na pevnost Rheinfels na druhém břehu i na hrad Katz. Ten má šišatou věž (nešlo to v počítači srovnat).





Kolem stále pluly lodě všeho druhu. Dojeli jsme do městečka a našli příjemnou hospodu U lodičky. Nebyla drahá.





Seděli jsme, jedli řízky, já pil dobré pivo a čučeli jsme na lodní provoz. Byli jsme unaveni, zbylé rýnské hrady si musíme nechat na jindy.








Odpoledne jsme odpočívali. Ale k večeru nám to s Věrou nedalo a museli jsme zpátky na vinice. Jenom kousek. A vzali jsme si flašku vína, abychom nemuseli stoupat až k té včerejší chaloupce.





Bylo tam krásně. Loučili jsme se s Rýnem a jeho zvláštním korytem s umělými prahy.







Slunce se klonilo k západu, vinice se klonila k Assmanshausenu.





Tím právě projížděl další z nekonečného množství vlaků. Velký zlatý nápis na protějším vršku se nám vryl do paměti.





Opustili jsme poslední kraj vína, který nám bylo roku 2012 navštívit. Pak už jen hospoda v našem hotelu a pokus jeho majitelky o záměnu objednaného vína za mnohem lacinější. Neprošlo jí to. Nejsem idiot, jsem jenom cizinec.



Příště asi jiný hotel. Na shledanou, Rýne!



Vzduch ochladl, už se stmívá a tiše plyne Rýn, zář slunce dohořívá a na hory pad stín.






Poslední čekání u závor v Assmanshausenu. Pak už jen cesta deštivým Německem po nekonečné dálnici...





Byla to zajímavá cesta. Utvrdili jsme se v názoru, že se napříště budeme programově vyhýbat:

• turistickým atrakcím s davy šílených amatérských fotografů (fotí bleskem v pravé poledne na vzdálenost sto metrů)
• známým destinacím, kde to zpravidla vypadá hůře než v televizi a v propagačních materiálech
• velkoměstům, kde se po půl hodině cítíme na chcípnutí

Slíbili jsme si, že budeme navštěvovat místa:

• kde netušíme, co tam přesně bude
• kde se nám hodně líbilo
• kde se ocitneme náhodou

Projeli jsme krajinami vína: viděli jsme vinice v Alsasku, nejstarší burgundskou vinici v Auxerre, světoznámé vinice okolo Chablis, u Mosely a na Rýnu. Ochutnali jsme. V českých vinotékách to pak s námi měli těžké.

... ale až za nějaký čas! Přivezli jsme si totiž KOŘIST!

---

Původní reportáž z roku 2012 přepracována v květnu 2020.