11. 7. 2012


Probudili jsme se do svěžího pařížského jitra. Byl čas poznávat město pěšky. Ve fotogalerii si můžete prohlédnout, kudy jsme courali. Tady se omezím jenom na zajímavosti.





Před pětihvězdičkovým hotelem zastavilo cosi malého na zakázaném místě. Vysoukal se z toho Velký Šéf. Hbitě přiběhl úslužný uniformovaný zřízenec a odvezl to do garáží. Velmi komické.



Kolem Triumfálního oblouku byl provoz jako den předtím. Lidí mraky, fronta před výtahem. Rozhlédli jsme se tedy jenom z přízemí.



Champs-Élysées směrem k Louvru a směrem k La Défense. Všude stejné domy: mansardy, komíny, krásné detaily.









Napájecí zařízení pro elektromobily. Nikde veřejné záchodky. Nakonec nás zachránilo toto:



Dělníci naštěstí svůj záchodek nezamykali.



Mnoho krásných pomníků: nahoře Washington, dole Triumfální tanec.





A už jsme u Eiffelovky. To se ještě usmívám, byť trochu křečovitě. Jedna pokladna zavřená, u ostatních nekonečné fronty. Kdyby to tak viděl Eiffel!











Pryč odtud a podél Seiny dál. Moderní vyhlídkové lodě. Dvoupatrová lávka pro pěší, postavená celkem nedávno.









Vjezd do Louvru, proti němu v mansardě ateliér.





Stánky bukinistů, pouličních prodavačů knih, některé pečlivě zamčené visacími zámky.





A podobné zámky na Mostu Umění. Viděli jsme to poprvé, tehdy ještě tato móda do Čech nedorazila. Věší si je sem milenci a zahazují klíče, aby se nikdy nerozešli. Tito asi spoléhají na sklerózu:





Zaujalo mě zvláštní okolí tohoto pomníku. Uff, musíme se občerstvit.





Tady to bylo hodně drahé. Šli jsme raději pro duchovní útěchu do Notre Dame.



Zase davy.





Může se fotit, ovšem jenom bez blesku. Turisté kolotají chrámem, ale kněz klidně slouží mši a rozdává tělo Páně.







Ještě Johanka z Arku a sv. Terezie.



Únava, hlad. Objevili jsme hned za rohem hospodu s vinotékou a jakžtakž akceptovatelnými cenami.







Všechno dobré, až na typické francouzské sociální zařízení:



Jdeme dál! Kolem zviřátek, stále mezi davy turistů až do Louvru, kde se nečekaně povalovali bezdomovci.











Zmáhala nás únava. Ondra řekl, že je to všude stejné. Dostal vynadáno: má být vděčný za možnost poznávat cizí kraje! Ale měl asi pravdu.





Dál! Opera.



Věra chtěla zajít do galerie Lafayette, že si koupí voňavčičku. Prostor je tam obrovský, ceny ovšem také.





Chanel Věru neuspokojil, u Vuittonů stála dlouhá fronta Číňanů. Pryč odtud!





Kavárna, klídek. V téhle měli na čepu i vodu. A pak z posledních sil na hotel. Bezdomovec, opuštěné pianino, opuštěný pes.







A pískající policajt.






Večer to bylo lepší. Měli jsme lístky do Moulin Rouge, na show s večeří. Fotit se tam nesmí. Představení to bylo úžasné, zcela profesionální po všech stránkách. Foťáky odebírali lidem v šatně, já ho zatajil. Ale fotit jsem se odvážil až při odchodu ze sálu.





Sešli jsme po schodech do vstupní haly, kde se už šikovala obrovská fronta na noční program, organizovaná hustými týpky.





Táhla se po bulváru Clichy do značné vzdálenosti.





Bylo jedenáct večer, šli jsme zvolna na hotel. Na ulici byly vidět zajímavé věci: osamělý harmonikář, osamělí pozdní hosté v barech a osamělý fungující stánek s občerstvením.





Hladový Ondra byl zpočátku nedůvěřivý, pak váhal, pak si vybral, pak si objednal a pak to dychtivě zkonzumoval.











A kolem burácela noční Paříž. Moc pěkný večer!