Na shledanou, Burgundsko, jedeme do Lucemburska! V Avrolles mají nádhernou zvonici. Jeli jsme většinou po vedlejších silnicích.





Dokonce i skrze vojenský prostor. U nás bývají ostnaté dráty směrem dovnitř, aby vojáci neutíkali. Tady naopak, asi aby stateční Francouzi nelezli dovnitř.



V Bar-le-Duc jsme chtěli poobědvat. Běda, je neděle! Vše zavřeno. Podívali jsme se na hezkou synagogu a jeli dál, krajinami větrníků a širých polí.







Za městem Verdun jsme spatřili záchranu: hospodu nad silnicí.





Využili jsme ji. Kafe jsme si museli udělat sami poté, co jsme zakoupili žeton u pultu.






A už jsme v Lucembursku. Vesele drandíme k místu, zvanému Direndall; tam má být náš hotel. Ouha! Zákaz vjezdu, objíždka. Na další křižovatce také zákaz vjezdu. Dojeli jsme až daleko za Direndall, do města Mersch.



Tam jsme problému přišli na kloub. Silnice přes Direndall je uzavřena, protože se v rámci městských slavností koná cyklistický závod. Bude otevřena až v osm večer (!). Na náměstí se slavilo. Koupili jsme si poukázky na jídlo a vyzvedli je u stánku, kde obsluhovali místní dobrovolníci.







Pak jsme si prohlédli zvláštní kostel vně i uvnitř, také plastiku před ním, došli jsme k hradu, obešli jej zleva i zprava, zaznamenali, že tu mají kulturní dům i sportovní areál, pěkného draka, malá auta s malými čísly a ono pořád nebylo osm!























Silnice stále zavřená. Zkusili jsme se zeptat pořadatele. Poradil nám zkratku. Tou jsme dojeli na křižovatku, kde stál policista a měl snahu nás hnát opět na nějakou objíždku. Věra mu řekla, že se potřebujeme dostat do hotelu - a on nás pustil.



Pointa je v tom, že žádná obec Direndall neexistuje. Proto klidně silnici uzavřeli. Je tam pouze hotel Direndall - a my jsme byli jeho jediní hosté.



Dveře byly pootevřené, na stolku ve vstupní hale ležely klíče.





Místo třílůžkového pokoje máme dvoulůžkový a přilehlou noclehárnu. Ondra si mohl postýlku vybrat podle chuti.





Přes chodbu byla plně vybavená kuchyně.






Ráno jsme s Věrou zajeli nakoupit do Mersche. Měli velký výběr pečiva a zvláštní pult s dárkovými balíčky.





Mezi regály stála paní a nabízela místní šumivé víno. Bylo dobré, koupili jsme vzorek.





Ještě jsem se pokochal schránkami na dopisy, bohatými i chudými a cestou zpět vyfotil zámeček Schoenfels.








Vzbudili jsme Ondru a vyrazili na pěší výlet; krásným lesem pěkně po značkách, které jsou tu roztodivné.







Dál nás cesta vedla kolem zdrojů pitné vody pro město Lucemburk, kolem pramene s obličejem a kolem podivných zvířat do městečka Kopstal.









Našli jsme pěknou restauraci a pojedli menu na lucemburský způsob. Hlavní chod i dezert jsou kříženci francouzské a německé kuchyně. Porce jsou francouzsky chutné a německy vydatné.







Majitel restaurace pak vynesl odpadky a my jsme si s radostí prohlédli jeho malý i velký elektromobil. Takové předměty tehdy v Čechách ještě k vidění nebyly.








Zpátky do hotelu jsme šli po druhé straně údolí řeky Mamer. Začalo to výhledem na hřbitov a pak cesta pokračovala vzhůru do skal.







Stromy v lese byly často porostlé popínavými rostlinami, vypadalo to jako chmelnice.



A tohle je poslední značka, kterou jsme viděli. Pak už jen skály, trosky a zoufalství.





Ale nakonec jsme hotel přeci jenom našli! Pohled do zšeřelého parku pod oknem byl velmi uklidňující.