Naše cesta do Mekky country music začala na Štědrý den 2010, kdy dárek od dědečka uvedl Ondru v úžas.





Dostal totiž toto:



Pak už jsem jenom visel na internetu, hledal a objednával. Ověřil jsem si, že nepotřebujeme žádnou cestovku; všecko od letenek po vstupenky se dalo sehnat v tichém koutku vlastního bytu.





A tak jsme se ocitli na ruzyňském letišti a nervózně čekali na svůj první let za oceán.





Odlétli jsme bez problémů. Ondra měl resty v chemii, takže cestou předstíral intenzivní studium.



Dospělá část výpravy zjistila, že pivo a víno je u společnosti DELTA zdarma, panák skotské stojí $7,- a lze platit kartou.


Na Kennedyho letišti v New Yorku jsme s velkými obavami přistoupili k přepážce imigračního úředníka: všichni protřelí cestovatelé totiž varují před neústupnou komisností těchto amerických Kerberů. Místo očekávaného zapšklého Yankeeho tam však seděla velká uniformovaná Ella Fitzgerald v mladším vydání a omlouvala se, že se nám hned nevěnovala, protože se musela napít, neboť už dlouho mluví a vyschlo jí. A co prý v USA pohledáváme. Věra pravila: jedeme za muzikou, já zpěvačka, syn good guitar player. Komisařka ukázala na mě: A co on? Věra: manažer! A imigrační úřednice řvala smíchy a vesele razítkovala. S imigračními úředníky se prý nesmí žertovat. Asi se s nimi nesmí žertovat blbě.
V New Yorku nás čekal problém: let do Nashvillu startoval z letiště LaGuardia, takže jsme se tam museli nějak dopravit. Volili jsme taxi. Čekal nás první příjemný šok: žádné shánění a smlouvání. Čiperně poskakující dispečerka nás postavila do fronty čekajících lidí, vedle stála fronta taxíků.



Kdo dřív přišel, ten dřív jel, auta popojížděla jedno po druhém. My jsme museli ovšem trochu počkat – asi třicet vteřin – na větší auto, protože jsme byli tři. V NY totiž nesmí pasažér sedět vedle řidiče, ale pouze vzadu za přepážkou.





Asi tam občas někdo toho taxikáře přece jenom vraždí. Dostali jsme papír, že nám bylo přiděleno to a to taxi; ten se mohl použít jako reklamační list. Všechno šlo obrovskou rychlostí, během dvaceti minut jsme byli v cíli. To vše za $35,- včetně zpropitného. Ó, s jakým dojetím jsme vzpomínali na dobrodružnou romantiku pražské taxislužby! Mimochodem, stejný systém měli i v Nashvillu: tam je navíc stanovena pevná cena za cestu z letiště do centra města $20,-. To jsme ještě netušili, co nás v oboru dopravy v USA čeká.
Letiště LaGuardia, terminál DELTA Airlines. Odtud se létá do menších měst. Neděle, pozdní odpoledne a všichni se vracejí z New Yorku domů. Dokonalá přehlídka všech možných různobarevných amerických obyvatel. V odbavovací hale to hučelo jako v úle.





Byli jsme tam asi jediní cizinci. Všechny nápisy a rozhlasová hlášení tam mají v angličtině a ve španělštině. Odbavení bylo drsné. Informátorka v hale považovala naše kufry za palubní zavazadla a poslala nás s nimi rovnou do prostoru, kde nás zuli a šacovali. Věra měla v kufru nůž. Dvoumetrovému uniformovanému černochovi se nelíbila ani Věra, ani ten nůž. Pravil něco jako „co s tím budete dělat?“, Věra opáčila také něco jako „co s tím budete dělat?“, no velká sranda. Nakonec nás vyhnali k pultu na odbavování zavazadel a celá procedura se ještě jednou opakovala. Neměli nás rádi.



Ale prošli jsme, už sedíme u odletové brány a koukáme, jak nám připravují letadlo.



Už to trvalo dlouho, Ondra vsedě spal.





V Nashvillu jsme přistáli v neděli po desáté večer. Vedro jako v prádelně: bylo období tornád a povodní. Krásná odbavovací budova, všude položené koberce, jižanský luxus. Pusto, prázdno, jenom asi dvacet cestujících z našeho letadla čekalo ve výdeji kufrů. Všechno hezké, ale Věra zoufale hledala ono místo. Ani WC, ani Toilette, ani Ladies. Zoufalství. Pak nás napadlo nahlédnout za roh chodby, kde byl nápis RESTROOM - a hle! Trefili jsme se! To byl náš první kontakt se zvláštní korektností, se kterou jsme se pak setkávali i jinde.



Ubytování jsme měli objednané v Homewood Suites by Hilton na Church Street, přímo ve středu města. Ryman Auditorium pěšky pět minut, Country Music Hall of Fame deset. Broadway s většinou pubů, klubů a obchodů dva bloky od naší ulice. Zbytkem výpravy jsem byl velmi chválen za nalezení tohoto doupátka.



A bylo to levné! Jako senior jsem měl slevu, takže celá ta nádhera stála $107,- za jednu noc včetně snídaně a od pondělka do čtvrtka také včetně večeře!



Další americký šok. Měli jsme pohodlný pokoj s dvoulůžkem, rozkládací pohovkou, kuchyňským koutem, a s rychlým připojením k internetu.











Hned jsme se radostně seznámili se sociálním zařízením. Kromě známého a mnohokrát popsaného amerického splachování záchodu mě fascinovala sprcha (na obrázku vlevo). Růžice trčí napevno ze zdi:



Pod ní je páka:



Když ji vychýlíte pryč od stěny, počne na vás tryskat studená voda. Když s ní točíte, regulujete teplotu kapaliny, ale až za chvilku. Mnohokrát jsem jektal, pokud jsem se neopařil.




Pochopili jsme, že se jedná vlastně o obrovitý penzión, který vybudovali z bývalého lékařského domu. Z původního nádvoří vznikla obrovitá dvorana.



Není tam normální restaurace pro veřejnost a poskytují jenom některé hotelové služby. Byli jsme tam jediní cizinci, jinak osazenstvo tvořili všemožní úředníci na služební cestě a pak ti, co mají slevy: vojenští veteráni a důchodci. Rozumět jim bylo velmi obtížně: hovoří totiž rychle a šíleným jižanským dialektem, přízvuky jinde, samohlásky podivné. Nashville, Tennessee se řekne asi takhle: náášvil tenesíííe. Ano, opravdu vyslovují to poslední e! :o)