Franklin je historické město jižně od Nashvillu. Jeli jsme tam v sobotu dopoledne, měli jsme chuť trochu změnit žánr. Povedlo se. Hned při příjezdu jsme zažili velmi příjemné překvapení: parkování na hlavní třídě zdarma čtyři hodiny!



Američanům asi na turistech záleží. Město je velice zachovalé, plné historických veřejných budov i drobných staveb a má i divadlo.









Procházeli jsme se, čučeli do zajímavých výkladů a spatřili jsme i jediný kruhový objezd za celý náš pobyt v USA!



Všude jinde jsou totiž světelné křižovatky. Uprostřed náměstí s objezdem stojí památník vojáků Konfederace.



U města se totiž odehrála 30. listopadu 1864 jedna z největších bitev Občanské války. Ještě dnes tu mají na ulici sem tam nějaký kanon.



Znaveni procházkou jsme klesli a uvažovali, kde poobědváme.



Narazili jsme na irský pub a jídelnu McCreary. Hezky na hlavní třídě, hned proti zaparkovanému autu.







A jídlo evropské, porce obrovské, pivo točené ve sklenicích a tmavý chléb! Majitel Ir, obsluha perfektní, některé nápisy na zdech v irštině. Udělalo se nám dobře. Začali jsme se ještě více těšit na náš první výlet do Irska. Nějaký člověk k nám hned přiskočil a nabídl, že nás vyfotí.



Jak vidíte, stalo se. Při odchodu jsme na dveřích spatřili papír se zavěšenou tužtičkou, na kterém bylo možno vyjádřit dojem z návštěvy. I napsali jsme naň: God bless Ireland!




V tomto rozpoložení jsme došli do hlavního cíle našeho výletu.



The Carter House, památný dům z války Severu proti Jihu, pěkně rekonstruovaný i s přilehlými objekty. S kuchyní, boudou pro otroky a kůlnou se starým korytem.











A mezi tím seveřanské kanóny.



Dům Carterových stál a stojí na kopci ve velmi dobré strategické pozici, takže si v něm zřídil štáb generál John M. Schofield, velitel vojska Unie. Tenkrát nastala delikátní situace, protože Carterovi synové všichni bojovali na straně Jihu.



Nejstarší, plukovník Moscow Carter, byl po výměně zajatců propuštěn a byl se svou rodinou doma; prostřední, Francis, byl v zajetí a nejmladší, kapitán Tod Carter, se právě blížil s tennesseeskou armádou, aby se zúčastnil dobývání vlastního rodného domu.



Rodina přežila bitvu za nelidských podmínek ve sklepě. Útok Jižanů začal v poledne a boj trval do soumraku. Když skončil, byly zákopy po kotníky plné krve. Výsledek: 2500 mrtvých, 6500 raněných, 1000 nezvěstných. A Carterovým přinesli druhý den ráno nejmladšího syna smrtelně zraněného: měl pět střelných ran, levým okem mu kulka pronikla do mozku. Lékař mu ji sice vyňal, ale Tod dalšího dne zemřel. Prý byl ale šťasten, že se vrátil domů. Uf!



Prohlídka domu byla úžasná, protože i náš průvodce byl úžasný.





Ten člověk hovořil s takovým zápalem, že jsme viděli starou cestu tam, kde byla rušná silnice.



Cítili jsme pach střelného prachu a kovovou příchuť krve na patře.



A když rozpažil ruce před prostřílenou stěnou kůlny, měli jsme chuť zalézt do sklepa. Ten jsme pak také viděli. No, musela to být tenkrát velká síla, kulky pršely asi hustě.







Zůstaly po nich díry ve zdi i na verandě.





Díry menší, ale i velká od dělové koule.



Jak je senzibilům známo, kočky vyhledávají místa, kde je nejvíce negativní energie. Tahle čičinka si to vysloveně užívala.






Cestou zpátky do Nashvillu jsme měli o čem přemýšlet.