Večer nastal slavný okamžik. Vstoupili jsme do Ryman Auditoria, staré budovy Grand Ole Opry, abychom vyslechli koncert. Hned ve vstupní hale nelze nezakopnout o podivné bronzové sousoší: pán s houslemi, dáma v klobouku, oba v životní velikosti. Roy Acuff, král country music, a Minnie Pearl, královna country komedie. Účinkovali v Ryman Auditoriu celých třicet jedna let.



Roy Claxton Acuff (1903 – 1992) byl americký country muzikant a zpěvák, je také považován za jeden ze symbolů válečné Ameriky v období 2. světové války. Minnie Pearl, vlastním jménem Sarah Ophelia Colley Cannon (1912 - 1996) byla komička, která proslula svými výstupy v Grand Ole Opry v přenosech stanice WSM a v televizních show Hee Haw v letech 1969 - 91. Vystupovala ve velikém klobouku, který kromě přehršle květin vždy zdobila zapomenutá cenovka na $1.98.




Hlediště vypadá přesně tak, jak jsem je viděl ve filmech. A asi se moc nezměnilo od roku 1922, kdy fungovalo jako náboženské shromaždiště.



Sedí se na stylových dřevěných lavicích, odevšad je dobře vidět, z parteru i z balkonu.







Zvuk se line v perfektní kvalitě z pevně zabudované aparatury. Usadili jsme se ve třetí řadě, Věra zvědavá, Ondra a já v nábožném očekávání.





Zírali jsme na scénu, na kterou se trousili muzikanti doprovodného orchestru.



Ve tři čtvrtě na sedm na jeviště vtrhla živá Minnie Pearl a zaječela „HÁÁÁÁÁUDÝÝÝÝÝÝÝ!!!“ (což je patrně po jižansku vyslovené How do you do).



Sál, ještě ne zcela zaplněný, tedy vlastně diváci zaječeli sborem: „HÁÁÁÁÁUDÝÝÝÝÝÝÝ!!!“ ...a já jsem pojal obavy, že nás asi nečeká koncert tak úplně podle představ, které jsem si vytvořil na základě českých článků o Grand Ole Opry. Opravdu, začala jakási estráda, v níž občas někdo hrál a zpíval. Ta zmrtvýchvstalá Minnie (jak jsem později zjistil) se jmenuje vlastním jménem Cindy Moore. Minnie pearl je anglický název kytičky plamenky (phlox), která se rozšířila ze středních států USA i k nám.




Přesně v 19.00 nastoupil na jeviště pán (ten vpravo), jenž vypadal jako prokurátor Urválek z procesu s nebohou paní Horákovou! Toto byl ovšem Eddie Stubbs, původně houslista, pak dlouholetý hlasatel rozhlasové stanice WSM, známý jako chodící encyklopedie country music. Jeho úkolem bylo celý večer stát za kecpultem, mezi vystoupeními číst reklamy a uvádět na jeviště ne zpěváky, ale hostitele zpěváků! V patřičných chvílích povzbuzoval výraznými gesty publikum k potlesku a jásání.

A pak přišel hostitel: moderátor a komentátor společnosti GAC (Great American Country) Bill Cody (to je ten vlevo). Ten po celý večer uváděl zpěváky, četl vzkazy, dělal rozhovory s účinkujícími a diváky a hlavně dlouze hovořil. Rychle a po tenessíjsku, takže jsme to ztěžka lapali.



Jeden pár v hledišti měl kulaté výročí svatby, a proto si po rozhovoru směl sednout přímo na jeviště. Když se konečně dostal k mikrofonu zpěvák, zazpíval zpravidla jednu, mimořádně dvě písně a zbytek prokecal.



Jenom Jim Lauderdale měl během večera dva vstupy! V první půlce:



a v druhé půlce:






Kdo tedy byl k vidění a slyšení: Rebecca Lynn Howard, co zpívá velmi popíkově




Potom Larry Gatlin, bohužel bez svých bratrů. Tady s ním zpívali univerzální sboristé.





Zatím nic moc. Pak jsem se přeci jenom dojal. Bobby Bare zazpíval píseň Detroit City, která je v Česku profláknutá jako Aj vana gou houm. Slyšet ji přímo od člověka, jenž ji proslavil!


A přímo v Nashvillu, to byla zážitková turistika! :o)

V textu se praví: Chci domů, Bože, chci domů! Včera jsem šel spát v Detroitu a snil jsem o bavlníkových plantážích, o rodičích, milence atd. Krásné, dojemné. Netušili jsme, že za týden to bude naše hymna, až i my budeme muset spát v Detroitu místo doma v České Lípě...



O přestávce jsme využili pohostinství baru v předsálí.



Jak vidíte na fotce, žádná prohibice. Dal se dostat i panák Jacka Daniela. Všechno servírují v umělohmotných kelímcích, které si můžete vnést do sálu. Po konzumaci se prázdné obaly od občerstvení házejí pod lavice. Personál to pak radostně uklidí.




Po pauze se přes předřečníky dostal na scénu T. G. Sheppard, velký showman s elegantními gesty.







Sestoupil i mezi lid, byl to zkrátka suverén.





No a pak jsem zaplakal. Lauderdale zapěl píseň Heartaches By the Number!


A v repertoáru ji kdysi měli Bobři. Vzpomínal jsem na Jardu Svobodu, se kterým jsme to velmi úspěšně zpívávali pod titulem

Táhlo mi hlavou: co by tomu asi Jarda říkal, kdyby tu byl. Ale nebyl tam a už nikdy nebude.




V závěru jsme byli odměněni opravdovým hudebním zážitkem: Pam Tillis s vlastní kapelou: Pam, dcera velkého country zpěváka Mel Tillise, je ta dívenka uprostřed. Blížily se jí právě čtyřiapadesáté narozeniny.





Hráli úžasně, muzika jako řemen.



Šli jsme do hotelu za velkého rozmýšlení, zda představení splnilo naše očekávání. Myslím, že ne. Bylo to jiné, než jsme předpokládali. V něčem překvapivě dobré, v něčem ale velmi podivné. No, nazítří nás čekal celodenní pobyt v Oprylandu, takže jsme doufali.