Všudypřítomná klimatizace se na nás podepsala. Věře nebylo dobře předevčírem, Ondra lehl dnes, mne to teprve čekalo. Něco jako lehká chřipka. Tak jsme Ondru nechali v hotelu a šli vrátit auto sami.
U Hertzů to šlo jako na drátku. Koukli, zda vracíme plnou nádrž, a srdečně se s námi rozloučili.
Co s načatým posledním dnem? Vystoupali jsme na Capitol.
Všechno je tu velkolepě vybudováno v antickém stylu, vpředu stojí socha důležitého pána. Je to Edward Ward Carmack (1858 - 1908), právník, novinář a politik, senátor za Tennessee v letech 1901-7, poté editor novin Nashville American. Byl zastřelen 9.11.1908 - někomu se nezamlouval jakýsi jeho redakční komentář.
Seděli jsme na terase před budovou a pozorovali velké hemžení školních výletů pod sebou. Děti byly mnohem ukázněnější než u nás. Nevím, kde se v našich médiích berou neustálé zvěsti o naprosto nezvladatelných amerických dětech. My jsme žádné takové během celého pobytu nepotkali. Možná proto, že jsme byli v Tennessee, nikoliv v Bronxu. Skupiny dětí byly buď bílé, anebo barevné, smíšenou jsme neviděli.
Školní autobus je úžasně vybaven pro bezpečnost dětí. Má blikající signální světla vzadu i vepředu.
Po zastavení se vyklopí vedle řidiče dopravní značka STOP, aby nikdo nepředjížděl a dopředu se vysune žlutá závora, která dětem brání v přebíhání před kapotou mimo zorné pole řidiče.
Vedle budovy Kapitolu jsou památníky obětem válek v druhé půli dvacátého století. Té korejské se sousoším a seznamy padlých občanů státu Tennessee, později doplňovanými.
Ale i následující vietnamské, kde je dokonce vysochán i černý bojovník. Hodně smutné.
Cestou dolů z Kapitolu jsem musel Věru ještě jednou vyfotit u jejího oblíbeného obelisku z poskládaných knih před nashvillskou knihovnou. Moc pěkné dílo!
Pak poslední aperitiv v Country Music Hall Of Fame. A ještě jsme narazili na další pozoruhodnost:
Budovu „Společnosti harmonie holičské oficíny“ jsme objevili už při předchozích procházkách, ale tentokrát měli otevřeno!
ODBOČKA O ZPĚVECH U HOLIČE:
Dům je sídlem spolku, který založil Owen C. Cash v roce 1938, v roce 2007 měl už přes třicet tisíc členů v USA a Kanadě. Jeho členové (původně pouze pánové) se zabývají čtyřhlasým zpěvem bez doprovodu. Od roku 2007 je hlavní sídlo spolku v Nashvillu. Původně se jmenovali krásně: Society for the Preservation and Encouragement of Barber Shop Quartet Singing in America, Inc. (SPEBSQSA). Pokud nejste jazzovým hudebníkem, patrně se divíte, co má hudba a zpěv společného s holičským krámem. Inu, v dobách, kdy se pánové šmahem chodili nechat holit k holiči, měli čekající zákazníci v Americe takovou oblíbenou zábavu: zpívali si. A protože to byli často původně Angličané, Irové, Taliáni a černoši, uměli zpívat kliďánko čtyřhlasně (pokud tam byli aspoň čtyři, že). Tak se pojem barbershop harmony stal označením čtyřhlasého mužského zpěvu, ale také názvem jednoho z harmonických postupů v jazzu. Pokud jste muzikanti, zkuste si zahrát C-E7-A7-D9-G7/6-C a zpívejte si k tomu pořád tón e. A máte to. Vzniklo to tak, že si u holiče sundali ze zdi kytaru nebo banjo, naladili struny do akordu a pak to mačkali prostě jedním dvěma prsty v patřičných polohách a ono to hezky znělo.
Uvnitř spolkového domu je prodejna. Mají tu vystaveny dvě krásné staré holičské židle a prodávají různé pomůcky pro zpěváky: noty, příručky, ladičky a také sprej na hlasivky Entertainerovo tajemství (vpravo).
Pro představu, co to je za spolek, ti Oficínští harmonizátoři,
A takhle, přátelé, vypadá prodejna hudebních nástrojů na nashvillské Broadwayi. Nemohl jsem nevzpomenout, jak jsme si v sedmdesátých letech opatřovali kytary, banjo, mandolinu a foukací harmoniky.
No a teď jsme stáli v té šílené prodejně a Věra pravila: Podíváme se, jestli a za kolik tu mají struny elixíry.
Měli, a skoro za poloviční cenu než v Česku. Pak si ještě vyzkoušela kapodastr a koupila dva.
Zhlédli jsme zvláštní banja, řadu ukulelí a nástroj, který vypadal skoro jako dobro, ale nějak mu chyběly ty ozvučné záležitosti pod strunami.
Uspokojeni jsme pak odkráčeli strávit zbylý čas do muzeí.
Zvládli jsme dvě. Napřed jsme vtrhli do vojenského, kde je k vidění celá válečná historie USA, včetně vybavení amerického vojáka za druhé světové války.
Zvláštní bonus: jaderná bomba, jakou shodili na Hirošimu. Věře se u ní nestálo dobře, i když věděla, že je to jen maketa. Nic hezkého.
Pod Capitolem je moderní budova Centra umění a Státního muzea. Tamější expozice jsou trochu veselejší.
Jak vidíte, zrovna odtud místní televize cosi přenášela. Mimochodem, ten přenosový vůz jsme na ulicích Nashvillu viděli několikrát, v jejich televizi jsou přímé vstupy časté.
Viděli jsme řadu pěkných věcí: repliku vozu, ve kterém táhli osadníci na Západ, model vojenského tábora z občanské války, požární stříkačku, soustruhy na dřevo a na kov, na kliku i šlapací.
A celý historický divadelní portál. Uff, už dost! Rádi jsme šli do hotelu strávit poslední noc v Americe. Ale člověk míní, Pán Bůh (nebo příroda, jak chcete) mění. Představení sice skončilo, ale ještě jsme měli zažít přídavek.
