V úterý po snídani jsme se vydali do půjčovny Hertz. Vedro k zalknutí, asi hodina cesty stále rovně po Charlotte Avenue. Chodci se v USA vyskytují opravdu jen zřídka. Chodníky však v Nashvillu mají, jak račte vidět. Doklopýtali jsme do cíle a vběhli do náruče ochotného úředníka, který se ihned začal omlouvat, že objednaný typ (přes internet v Čechách od nás z obýváku) ještě není připraven. Buď si vezmeme jiný, nebo, bohužel, sorry, musíme asi 10 minut (!!!) čekat.



Pravili jsme, že klidně vyčkáme. Bylo totiž teprve 10.20 a žádaná hodina převzetí byla až 10.30! Během deseti minut byl kýžený vůz skutečně přistaven, papíry bleskově vyřízeny, klíče předány.



Věra si ještě vyžádala instruktáž k ovládání automatické převodovky, neboť jako správná Evropanka zatím vždy kvedlala šaltpákou, šlapala spojku a tak podobně.





Zvládla to okamžitě, jenom při dalších jízdách občas šátrala pravou rukou po mém levém koleni a nesmyslně dupala levou nožkou na podlahu, kde nic nebylo :o)






A už jsme vesele drandili. A hned po dálnici. Bóže, ta pohoda! Všichni jedou 70 mílí (asi 112 km) v hodině, neboť takový je speed limit. Nikdo nezávodí, nikdo nezdržuje.





Než dojedeme k prvnímu cíli, dovolte mi pár slov o cestování autem po USA. Silnice jsou prostorné, dopravních značek je minimum. Nejdůležitější je asi rychlostní limit. Dodržuje se, protože je vždy rozumný.



Auto chápou v USA už dlouhá léta jako dopravní prostředek, nikoli jako zbraň, či pomůcku k uvolňování agresivních pudů. Na silnicích se nebloudí. Každá odbočka je z velké dálky perfektně označena.



Důležitá jsou čísla silnic: černá jsou státní, bílá v modrém štítu mezistátní.



Musíte vědět, po jaké silnici a na jakou světovou stranu chcete jet. Bližší cíle označeny nejsou. Na této ceduli vidíte, že máte půl míle na zařazení do správného směru. Pak se silnice rozsype na jednotlivé pruhy asi takhle:



Pokud jste se správně nezařadili, jedete jinam.





Na dálnicích je protisměr naprosto oddělen, na běžných silnicích jsou žluté čáry, u odboček přerušené.







Na venkově se vyskytují i silnice uzoučké. Když se silnice opravuje, vypadá to takhle:





Blíže k městu doprava houstne, ale pořád jsou všichni v pohodě. Na křižovatkách jsou všude světla.



Vždy až za křižovatkou, aby na ně bylo vidět.



Na tabulce mezi světly vidíte číslo nebo jméno příčné ulice. Směrem k centru čísla klesají až k tomu, které potřebujete pro odbočení.



Někdy je světelná signalizace složitější:



Hurá, zelená!






Apropó! Přeci jenom chodci! Často mají světelnou signalizaci. Pochodující panáček je ale bílý, aby ho automobilista nepovažoval za svou zelenou. Vše je velmi blbuvzdorné.






První tankování nebylo snadné. Nejprve vyluštit instrukce a pochopit varování a upozornění:


Osahat si pistoli:



A vydojit žádané. Povedlo se.






Na konci první cesty jsme si pečlivě zapsali číslo auta, abychom se příště nepokoušeli odjet v jiném. Naším cílem byla totiž světoznámá palírna. :o)