Když jsme se trochu vyspali (nebylo to snadné: klimatizace hučela, bylo o sedm hodin méně než v Čechách, postele také stelou jinak), naše první kroky vedly k proslulému Ryman Auditoriu, měliť jsme je hned za rohem.





Budovu založil říční kapitán Ryman po svém obrácení na víru v roce 1892 jako náboženské shromaždiště Union Gospel Tabernacle.



Později sloužila jako univerzální společenská a koncertní hala, jež hostila všemožné světové hvězdy včetně Chaplina a Rachmaninova. V letech 1943 až 1972 pak proslula jako Mother Church of Country Music, stala se hlavním stánkem country music a bluegrassu.



Vysílaly se z ní přímé přenosy pravidelného sobotního rozhlasového a později televizního pořadu stanice WSM Grand Ole Opry. (Podrobněji to máte na wikipedii ZDE).




Ryman Auditorium vidíte na fotkách vždy z tohoto pohledu: Je to totiž jediný úhel, ze kterého ten barák působí jako dominanta. Z druhé strany se to jeví trochu jinak.



A vchod pro účinkující vypadá podobně jako u českého kulturáku:






Chvátali jsme k tomuto svatostánku nejen proto, abychom žasli a v úctě se klaněli, ale hlavně proto, že uvnitř je jedna z pokladen společnosti Gaylord Entertainment, které v Nashvillu skoro všechno patří a u níž jsme měli přes internet koupené vstupenky na všechna plánovaná show. Dali nám je hbitě. Měl jsem podivný pocit: Opravdu držím v ruce lístky do Grand Ole Opry!?



Hned vedle kasy je prodejna, stejně jako v každém zdejším hudebním svatostánku. Věra mi přísně zakázala koupi krásného klobouku, směl jsem se s ním jen vyfotit.



A Ondra se směl vyfotit u plakátu svého největšího idola, legendy a ikony (jak je dnes zvykem nazývat různá VIPéčka).





Zaplatili jsme a vyrazili na procházku do města.






Hlavní třída se jmenuje nepřekvapivě Broadway. Začíná u řeky Cumberland. Byla tehdy velká voda.



Na břehu stojí malebné nádražíčko místní lokálky, ze kterého několikrát denně odjíždí spoj do města Lebanon přes Hermitage, památné sídlo prezidenta Andrewa Jacksona (1767 – 1845). Vlak se jmemuje příznačně Music City Star.



Má obrovskou lokomotivu a dva podivné patrové vozy s malými okénky.



Při jedné naší procházce si Věra na nástupišti udělala pohodlí, a já běhal okolo a fotil, neboť mám mašinky rád. Lokomotiva však náhle zatroubila hlasem trub z Jericha, přesně tak, jak to známe z amerických filmů. Lekli jsme se velice a vlak odjel.






Broadway se táhne od nádraží do kopečka stále rovně ven z města, kde se z ní stane silnice číslo 100. V dolní části je obklopena starými nízkými řadovými domy s různými obchody, hospodami a bývalou bankou, která jakoby ze starého amerického filmu vypadla.







Výše jsou už domy modernější v pestré směsici.





Je tu také Bridgestone Arena, stánek Nashville Predators, s přilehlým informačním centrem, v němž si Věra koupila slušivé tričko.








Ernest Dale Tubb (1914 – 1984), přezdívaný Texaský trubadúr, jeden z nejznámějších country zpěváků a skladatelů, má v Nashvillu dva obchody. Ten původní je na Broadwayi. Firmu založil sám Tubb někdy v roce 1947, kdy se mu velmi dobře dařilo. Z broadwayského obchodu pocházejí filmové záběry, které byly k vidění i u nás; dělávaly se tu prezentace nových desek, autogramiády a podobně.



Jak vidíte na fotce, původní jeviště v prodejně je pietně zachováno. A starý Ernest na něm stojí celý v bílém, vyřezán z papundeklu. Dévédéček a cédéček je tu tolik, že je na nich málem vidět zaoblení zemské.



Udělalo se mi z toho šoufl, protože jsem si vzpomněl, jaké úsilí jsme museli vynakládat kdysi s kapelou, abychom se dostali k nějakým slušným nahrávkám. A kolik to stálo, když se to dalo od někoho koupit! Tady jsem viděl stovky CD, většinou po pěti až deseti dolarech. Ale já je už nepotřebuju! Bůh si dovede z člověka udělat srandu.




Druhý obchod je v Oprylandu, funguje trošku jako muzeum. Tam jsme byli ovšem až v pátek. Prolezli jsme autobus, kterým jezdíval ET na zájezdy, poklonili se soše v životní velikosti a prohrabali hrabadla s nepřeberným množstvím CD a DVD.





Ondra chodil, hrabal, koukal, vracel zpátky, krčil rameny. Proč v éře empétrojek tahat letadlem do Evropy kufr cédéček? Všechno se dá najít na internetu. A když to našinec nepotřebuje, máme tlačítko DELETE. Nakoupili jsme jenom maloučko.






Střed města, tedy to, čemu se v USA říká downtown, má rozlohu necelý jeden kilometr čtvereční, takže se dá snadno obsáhnout pěšky. Z nesouvislé zástavby starých domů, proluk, které jsou využívány jako parkoviště, čouhá několik výškových budov.









Nejvýraznější jsou sídla firem AT&T (jako z Batmana), hned vedle nádherná černá US Bank a skleněná fantazie Pinnacle.







Město Nashville bylo založeno v roce 1779, má rozlohu 1362,5 km2 a žije tu skoro 700 tisíc obyvatel. Působí však dojmem celkem poklidné obrovské vesnice. Jakmile vyjdete, či lépe vyjedete z centra, ocitnete se v nekonečných předměstích s nízkou zástavbou.



Denní tisk si můžete koupit nebo zdarma vyzvednout přímo ve stojáncích na ulici! Město hudby si zakládá na své hudbymilovnosti až tak, že i z beden policejních hlásičů se nepřetržitě line tlumená country music.





Neomezují se jenom na jeden žánr. Mají i koncertní sál, ve kterém holdují všem formám hudby a chlubí se tím na podstavci pod úžasnou zlatou múzou.





Hudebními motivy je prodchnuto všechno:



Věra byla spokojena i s knihovnou, okamžitě jim začala kolmit knihy.






Když nastane soumrak, vypadá město romanticky. Zejména budova Pinnacle mění krásně tvář:





Chodníky se zaplní turisty a žebravými kapelami, které mohou na svůj web po pravdě napsat, že hráli v Nashvillu.



Skoro v každém domě je restaurace, klub nebo něco na ten způsob, kde se hrají všechny možné žánry z okruhu country music, bluegrassu, folku a tak podobně. V každých dveřích stojí vyhazovač. Puberťáka pustí dovnitř pouze s maminkou (vyzkoušeli jsme).



Kapela sedí hned vedle dveří za výlohou, stejně jako v Irsku.



Má to dvě výhody: návštěvník vidí, do čeho leze – a muzikanti mohou snadno zdrhnout, je-li potřeba. Třeba i v kočáře.



DOBROU!