Ve čtvrtek před koncertem v Ryman Auditoriu jsme trochu provětrali půjčený automobil. Původně jsme měli v úmyslu navštívit sídlo sedmého prezidenta
Andrewa Jacksona (1767 — 1845), zvaného též
STARÝ OŘECH, ale při pohledu na dvě pioneerky před vchodem jsme se zalekli.
Nakoukli jsme jenom do muzejního shopu, podívali se na širokou nabídku plyšáků Jacksoníčků a potlačujíce bujný řehot zbaběle prchli. Představovali jsme si, jak na zámku v Lánech nabízejí tatíčka Masaryka jako hadrovou panenku pro špatně usínající dětičky.
Cestou zpět jsme se zastavili v supermarketu. Tam na nás pro změnu vyjukly dortíky v amerických barvách, blížilť se totiž
Memorial Day, kdy se slaví výročí konce občanské války a Američané vzpomínají na své padlé. Patrně to berou jako dobrou příležitost ke snědení něčeho zdraví škodlivého.
V pondělí jsme si udělali celodenní autovýlet. Vyjeli jsme na západ, směrem k Memphisu, po dálnici číslo 40. První zastávku jsme učinili na ranči
Loretty Lynn, která je i u nás poměrně známá: možná jste viděli film
Havířova dcera (Coalminer’s Daughter). Paní Lynn (*1935) v roce 2011 ještě zpívala, po našem odjezdu z Nashvillu byla na programu některých večerů v Opry. Udělala typickou americkou kariéru: z venkovské dcery horníka se vypracovala na špičkovou country hvězdu a jezdívala po Státech s
Patsy Cline a
Ernestem Tubbem. Zbohatla tudíž velmi, i pořídila si v Tennessee sídlo. U něj nechala postavit repliku ranče prvních osadníků. Na tu jsme narazili v první fázi.
Byli jsme tam úplně sami, procházeli jsme ten skanzen a nevycházeli z překvapení. Všemožné staré pomůcky, nádobí, nástroje, nářadí, dopravní prostředky a zařízení, všechno je nainstalováno tak, jako by si osadníci právě na chvilku odskočili.
Pak jsem ale vstoupil do místnosti, kde seděl dědoušek a hezky, plynulou tennessíjštinou, mne uvítal. Přitom čile gestikuloval, kýval umělou hlavou a otevíral pusu. Krve by se ve mně nedořezal. Ta slepice vzadu na další fotce se naštěstí nehejbala ani nekvokala, byla jenom vycpaná. Pryč odsud!
Popojeli jsme dál k současnému sídlu Loretty Lynn. Tam je vedle řeky u bývalého mlýna vybudován turistický areál s muzeem a dalšími atrakcemi.
V muzeu se nesmí fotit, smáčkl jsem spoušť pouze dvakrát a pak mi bába v pokladně vynadala.
O moc tím nepřicházíte, protože muzejní expozice obsahuje většinou pouze dary od jiných muzikantů, různé ceny a všemožné absurdní předměty. Celkový dojem: nevkus, velké samožerství. S prohlídkou jsme byli hotovi ráz dva.
Je tam ještě k vidění replika rodného domu Havířovy dcery, která posloužila jako dekorace ve filmu.
Skutečný rodný dům je v
Butcher Holler (někdy se uvádí Butcher Hollow), což je místo na východě státu Kentucky, poblíž měst Van Lear a Paintsville, čtyři sta mil odtud.
Samozřejmě nechybí autobus, ve kterém se jezdilo na koncertní turné. To je oblíbený exponát u všech country music muzeí a památníků. A další povedená atrakce: replika dolu číslo pět (v Tennessee poněkud komické - jako kdyby u nás bylo hornické muzeum v Polabí).
Sem se hodí tragická
Okolo je celý zábavní areál s různými shopy a památkami na dávné časy.
Moc se mi líbil indián s přilehlou trafostanicí, hned jsem tu fotku tehdy poslal svým kolegům ve firmě EnerGoConsult. Zírali jsme na to všechno velmi nevěřícně.
Opustili jsme Lorettu a vydali se dál na západ do města
Jackson, které spojuje fandy country music s milovníky železnic: je tu muzeum
Caseyho Jonese. Světoznáná píseň (u nás od V+W: Strojvůdce Příhoda) opěvuje hrdinství tohoto mašinfíry, točily se o něm filmy.
Poobědvali jsme celkem slušně zde, až na zázvorové pivo — není to pivo. A ve vstupní chodbě jsme si nenechali vyčistit boty.
Na fotkách není historické centrum Jacksonu, ale tzv.
Casey Jones Village, atrakce pro turisty.
Ve starém rychlíkovém voze je právní poradna, další vagony a služební vůz tu používají jako penzion.
Šli jsme do Jonesova domku, který slouží s přilehlými objekty jako muzeum.
MALÁ ODBOČKA O TÉ VELKÉ SRÁŽCE:
Jones vodil rychlíky z Memphisu do města Canton v Mississippi. 30. dubna 1900 vjížděl do stanice
Vaughan, kde se v té době křižoval protijedoucí osobní vlak se dvěma náklaďáky v obou směrech. Protože stanice měla jenom dvě vedlejší koleje, řešili to speciálním manévrem: oba náklaďáky pustili na jednu vedlejší kolej, lokomotivami proti sobě. Ty se tam nevešly, jeden vyčuhoval ze stanice ven. Z volné strany tam pak pustili osobní vlak a dali jej na druhou vedlejší kolej. Pak se měly nákladní vlaky vysunout na druhou stranu nádraží, pustit rychlík do stanice, znovu se posunout zpátky a vypustit ho ven. To se jim jaksi nepovedlo, ve 3.52 ráno se to srazilo. Zde nabízím schéma:
Lokomotiva, vedená Jonesem, narazila do služebního vozu, kterým končívaly americké nákladní vlaky. Casey ovšem překážku uviděl, takže brzdil, co to šlo. Donutil topiče, aby vyskočil, ale sám tam zůstal. Byl jedinou obětí tohoto neštěstí, tři siroty po sobě zanechav. Obdivovatelé tvrdí, že zemřel hrdinně, zlí jazykové říkají, že se nějak zamotal do ovládacích pák. Podrobnou zprávu o celé události jsem zpracoval v samostaném článku, který je ke stažení
ZDE. Ukazuje se, že legendární hrdina byl ve skutečnosti nezodpovědný frajer.
Tady vidíte lokomotivu zezadu. Asi je to skutečně ona, opravili ji a ještě potom jezdila.
A tady je zepředu, vlevo pohled z místa strojvůdce.
Ondra se snažil neúspěšně rozeznít signální zvon.
Muzeum je plné pozoruhodností.
Strojvedoucí si v USA v roce 1900 žil dobře a kulturně.
Měl koupelnu s vybavením, o kterém se mé babičce ani nesnilo. A stroj na výrobu másla. Pákou vlevo se švidrá sem tam, pohyb je řemenem převeden na rotaci vřetene, jež kvedlá.
A ještě dvě kuriozity: píšťaly z americké lokomotivy (proto mají ten nádherný zvuk v akordu) a pohřební vůz, ve kterém údajně vezli zabitého Jonese. Odcházíme, odjíždíme.
Do Nashvillu jsme se vraceli po staré silnici číslo 70.
Přejeli jsme jižní výběžek
Kentucky Lake a minuli zaplavené úseky. Byla doba tornád a stát Tennessee to také „olízlo“. Memphis v té době plaval v Mississippi, Cumberland se v Nashvillu vyléval z břehů.
A zase vlak, jeli jsme podél trati. Když jsme přijížděli k Nashvillu, povedl se Věře úžasný řidičský kousek: dohnala a postupně předehnala (!) vlak
UNION PACIFIC!
No, pravda je taková, že to byl vlak nákladní, strašně dlouhý, táhly ho tři lokomotivy a sotva funěly. Navíc tam zrovna byla na trati omezená rychlost na 40 mil za hodinu.
Poslední návrat do Nashvillu, zítra vracíme auto. Ze silnice č. 70 se plynule stala Broadway, parkovací dům na 6th Ave byl hned za rohem.
Fascinovalo mě, jak se dá jet z Memphisu pořád rovně po hlavní silnici a dojet úplně až do středu hlavního města.