Odjezd začal dobře. Ráno jsme nalezli před prahem pokoje účet, který přesně odpovídal tomu, co jsme si dopřávali. Ondra už překonal klimatizační chorobu a spokojeně čekal v hale na objednaný taxík. Věra se vesele rozloučila se sympatickou recepční.
Pořád vše OK. Taxík přijel přesně. V Nashvillu může sedět zákazník vedle řidiče, tady se asi nevraždí taxikáři tak často jako v NY. Věra, už adaptovaná na tennessíjský dialekt, si ještě hezky poklábosila s řidičem.
Na letišti také pohoda, Shoe Shine Boy čistil boty nějakému byznysmenovi, letadlo přistavili.
Odlet proběhl podle letového řádu.
Nad mraky to vypadalo celkem dobře, ale pak se začaly rozsvěcet příkazy k připoutání a chvílemi to všelijak drncalo. Letušky hýřily přehnanými úsměvy.
Pilot začal cosi opakovaně hlásit. Pochytil jsem jen slovo DETROIT. Nějak jsem v tom nenacházel žádný smysl — ale zanedlouho jsme tam přistáli.
Nový York nepřijímal. Bouřka. Uff!
Vystáli jsme frontu u nějaké přepážky, kde se nás zeptali, zda chceme čekat, až se uvolní nějaké místo v nějakém letadle někam do Evropy (třeba každý z nás jinam), nebo zda chceme letět všichni společně a naráz zítra odpoledne do Amsterodamu. Chtěli jsme do Amsterodamu. Dostali jsme poukázky na jídlo, odvezli nás do hotýlku poblíž letiště a teprve potom jsme prožili poslední noc v Americe. Kufry jsme měli bůhvíkde, rezervní prádlo a pašované flašky tehdy ještě vzácné Jack Daniel´s whiskey v nich. Zubní kartáček na jedno použití jsem vyžebral v recepci.
Druhý den po obědě nás dopravili zpátky na letiště. Až teď jsme si vychutnali jeho obrovitost.
Toto ↑ je jedna půlka odletové haly, toto ↓ druhá.
Aby se přesuny daly stihnout v rozumné době, jsou tam pohyblivé chodníky a navíc tramvaj v prvním patře.
Uprostřed je vodotrysk, který chvílemi tryská a chvílemi netryská.
Plánek letiště jsem si vyfotil, fascinoval mne zejména spojovací tunel mezi terminály A a B, C.
To jsem ještě netušil, jaké běhání po nekonečných chodbách nás čeká v Amsterodamu... A my jsme zi zpívali: I want to go home, I want to go home! Jojo, Detroit City... Bobby Bare to zpíval moc hezky, ale naše interpretace byla procítěnější, neb se opírala o osobní zážitek.
Toulali jsme se halou a doufali, že nakládají naše kufry.
Dali jsme si ještě panáka, užasli nad záchodky pro hygienickou očistu celých rodin a nakonec šťastně vlezli do airbusu.
Dokonce jsme seděli všichni vedle sebe.
Airbus je stroj mocný, skvěle vybavený, takže jsem na svém displeji mohl kontrolovat, zda pilot letí správným způsobem.
Letěl, byli jsme nad Kanadou,
jedenáct kilometrů vysoko, šinuli jsme se proti rotaci Země přes oceán.
Noc trvala tři hodiny, neusnuli jsme. Když jsme minuli Dublin, bylo to už nadějné.
V Amsterodamu jsme měli na přestup pouhou hodinu. Přesunuli jsme se tryskem do letadla společnosti KLM, kde nás uvítal úžasný gay-letuch, a za hodinu jsme byli v Praze, téměř v bezvědomí. Kufry nikde. Ruzyňské letiště ovšem překvapilo. Krásná a inteligentní slečna mrknuvši do počítače pravila: „Vaše zavazadla během hodiny přiletí letadlem z New Yorku. Nečekejte na ně, my vám je přivezeme do České Lípy.“ Jak řekla, tak udělali! A flašky zůstaly celé!!!
Věru ještě čekalo řízení auta. Sice vlastního, ale po českých silnicích, kde každý kašle na speed limit. To byl nejnebezpečnější úsek celé naší cesty.
Původní reportáž z roku 2011 přepracována v květnu 2020.