V Česku je zvykem tenhle dům označovat jako „Dvorana slávy country music“. Způsobil to patrně Milda Langer, když připravoval v Supraphonu první vydání originálních amerických nahrávek. Ze záhadného důvodu nepřeložil anglické slovo HALL správně jako SÍŇ, ale dal tomu dvojalbu titul DVORANA SLÁVY. Toho se pak chytli jeho kolegové ze štábu PORTY a nazvali tak závěrečný koncert festivalu. Nebohé slovo dvorana se v určitých kruzích od té doby používá nejen pro označení nádražní haly, ale i pro závěrečný koncert festivalu folku, country a trampské hudby (taky strašná směsice).
V Nashvillu tedy stojí dům s přední fasádou v podobě klaviatury a v něm je SÍŇ SLÁVY COUNTRY MUSIC A MUZEUM. A pokud bych toužil použít slovo dvorana, hodilo by se na označení vstupního prostoru do něj.
Je vydlážděn bytelnými dřevěnými špalky a obsahuje pokladnu, bar, stoly, židle a neúnavně preludujícího kytaristu Davida Andersena, jemuž tu říkají Ambassador of Music City.
Později jsme pochopili, že pózuje na všech veřejných akcích ve městě, které souvisejí s muzikou.
V baru mají pestrý výběr levného tvrdého alkoholu a desítek druhů piva, ostatní flašky jsou vzadu v lednici.
ODBOČKA O ALKOHOLU:
Během naší procházky jsme si chtěli koupit něco k pití u McDonalda. Ve dveřích nás zarazil komisní chlápek a něco energicky říkal. Když jsme se prodrali houštinami jeho úžasné tenessíjštiny, pochopili jsme, že do toho arciluxusního mekáče smějí jenom lidé, kteří přijedou autem! Věra musela chlapa ukecat, on nakonec pochopil, že nejsme žebráci a podmínečně nás vpustil, řka: It’s crazy world... Pak nám došlo, že hlavní chybu jsme asi neudělali jdouce pěšky; my jsme měli batoh (!), symbol vandráckého levičáctví! Nadále jsme po Nashvillu chodili vždy bez batohu, plán města v ruce, nakoupené tretky v reklamních igelitkách. Od toho okamžiku nás všichni považovali za vážené německé turisty. Nevymlouvali jsme jim to, protože naši hokejisté právě vyklepli národní mančaft USA na mistrovství světa 4:0. Jméno Jágr (pardon, tady Džegr) by je mohlo rozlítostnit. Další legraci jsme zažili v obchodu u benzinové pumpy. Vzal jsem z regálu pivo v piksle. Kasírka se na mne přísně podívala: „Your identity card, please!“ Chvíli jsem čuměl, pokladní žádost opakovala. Dal jsem jí pas, ona si z něj cosi opsala do počítače (asi datum narození?) a tvářila se velmi komisně. Udělal jsem ze sebe dítě a škemral u Věry: „Mamí, mamí, kup mi pivíčko!“ Teprve v tom momentu se paní za kasou začala řehtat. Ano, v Tennessee zuří částečná prohibice, takže kdokoli kupuje v běžném obchodě jakýkoli alkohol, musí ukázat průkaz. A je úplně jedno, zda se jedná o mladíčka nebo starce nad hrobem. Později nám došlo, že to je vlastně velmi chytré: u nás je zákaz prodeje alkoholu mladistvým, u nich také. Ale u nás to kontroluje jenom někdo někdy někde. Tam musí prodavač kontrolovat každého, takže se při inspekci nemůže vymlouvat, že zákazník vypadal starší a také nemůže šikanovat dvaadvacetiletého, když mu zrovna není sympatický. To jsme netušili, že s alkoholem bude ještě sranda. K večeři byly v hotelu na švédském stole i dva druhy piva, bílé a červené víno, vše zdarma v neomezeném množství. Parta vojenských vysloužilců si nosila lahve bostonského ležáku ke stolu v trsech.
Hudební instituce v Nashvillu mají asi nějakou šílenou výjimku z prohibice, protože by jim tam countryfandové a muzikanti nechodili. Všechno prodávali bez kontrol pořád, panák skotské $7,-. Přitom hala je veřejně přístupná, vstupné se platí až do prvního a druhého patra.
Byli jsme tam celkem třikrát: dvakrát v muzeu, které je velmi rozsáhlé, a jednou s Věrou na dalším panáku.
Objednal jsem nám mazaně přes internet permanentky, takže jsme tam mohli vtrhnout kdykoli až do 18. února 2012. No, už jsme si nějak nenašli čas. :o)
V muzeu jsou zajímavé, dobře zpracované dokumenty, třeba stařičké zvukové filmy:
Ale také exponáty, které připomínají naše cimrmanovské muzeum peří. Tu jsou dva typické:
1. Model autobusu, kterým jezdila Tammy Wynette, First Lady of Country Music, zkrátka IKONA
2. Bavlna, kterou jako dítě natrhala táž osoba na plantáži svého dědečka.
Uchovávala ji v této vzácné křišťálové míse, aby nezapomněla na své kořeny.
Ve vitrinách jsou k vidění obleky, hudební nástroje i všemožné upomínkové předměty.
Na panelech jsme občas našli i povedenou hlášku:
Jimmie Rodgers totiž patrně zahynul po požití domácí pálenky.
Z majetku Elvise Presleyho pochází zlaté piáno a auto.
A hned vedle stojí Pontiac Bonneville Webba Pierce s krásnými rohy:
Na závěr prohlídky prvního patra jsem Věru a Ondru uvedl do Síně slávy. Jsou tam desky se jmény předchozích uvedenců včetně Willieho Nelsona, našeho favorita.
Dvorana je plná symbolů: Má kruhový půdorys a kolem nápis, který se dá přeložit jako KÉŽ SE KRUH NEPŘETRHNE.
Světoznámá píseň z roku 1935 je zobrazena v kamenných notách na rotundě zvenčí.
A uvnitř visí obraz, jehož autorem je Thomas Hart Benton. Jmenuje se Zdroje country music. Ale proč je ten černoch s banjem tak malej a tak vzadu? No, postupně jsme zjistili, že zdejších hudebních akcí se zúčastňují téměř jenom běloši.
A ještě jeden symbol: pramen. Diamantovej.
TU BÁSEŇ NA ZDI JSEM SI DOVOLIL PŘELOŽIT V DUCHU ČESKÉ TRAMPSKÉ POEZIE:
Tak odlož svůj bágl a luk a hrábni do strun
Hvízdej si melodie svých vandrů
Poslouchej, jak voda zurčí
Proudem diamantů, proudem diamantů
Hvízdej si melodie svých vandrů
Poslouchej, jak voda zurčí
Proudem diamantů, proudem diamantů
Voda odtud teče do přízemí, kam jsme poté sešli, koupili klobouk a uhasili žízeň z pítek pro různě vysoké osoby. :o)
Před naším odjezdem do Nashvillu jsme začali natáčet ve studiu BEVOX CD s americkýcmi songy.
Naše druhá návštěva proběhla hbitěji. V přízemí mě zaujaly prastaré mixpulty i celá hudební studia.
Sešit Hanka Williamse, do kterého psal své texty:
Program vysílání Grand Ole Opry ze 13. srpna 1949:
Zbytek expozice má velmi americký styl: neuvěřitelné obleky, bohatě zdobené nástroje a šaty i kuriózní podivnosti (toho medvěda skolil údajně Hank Williams mladší).
Zbývá ještě 11 gramofónků z pozůstalosti Rogera Millera — a pryč!
